Situace v této oblasti, už dřív špatná, se skoro ve všech zásadních ohledech ještě zhoršila.
Dvě katastrofy na krku
Kdyby důsledky nebyly tak vážné, jeden by se fiasku rozměrů tak heroických mohl i smát. Jako Řek Zorba, když nad troskami svého skvělého plánu furiantsky prohlásí: "Že to ale byla pěkná šlupka!"
Jenže výsledkem lehkomyslné neschopnosti Bushe-Zorby je umírání, mrzáci, ožebračení stovek tisíc lidí, hlavně muslimských Arabů, ale taky libanonských křesťanů a amerických a britských vojáků.
Svět islámu se nám ještě víc odcizil, takže teď, ať jsme v Londýně, Madridu, Jeruzalémě, New Yorku či Sydney, máme méně bezpečí. Smějte se, jestli si troufnete.
Na začátku byly útoky z 11. září
Je důležité zdůraznit, že za zářijové útoky z roku 2001 nikdo Georgi W. Bushovi vinu dávat nemůže. Invaze do Afghánistánu byla oprávněnou reakcí, protože útoky vedla Al-Kajda ze základen ničemného státu, kde tyransky vládl Taliban.
Ale mělo se to udělat pořádně. Vytvořit v podobném zmatku aspoň polocivilizovaný stát, to je vždycky obtížné a pracné.
Nicméně kdyby se do toho pustily síly celého demokratického světa, včetně tehdy čerstvě rozšířeného NATO, mohli jsme po pěti letech počítat první úspěchy.
Pak přišel Irák
Bush, Cheney a Rumsfeld nás místo toho s pomocí Tonyho Blaira navezli do Iráku, takže práce v Afghánistánu zůstala trapně rozdělaná. Usáma bin Ládin a jeho zabijáci se dnes zřejmě stále schovávají kdesi v horáchWazíristánu, Taliban se vrací s novou silou a v zemi je zmatek a prolévá se krev.
Místo jednoho dílčího úspěchu po oprávněném zásahu máme na krku dvě rychle rašící katastrofy. USA a Británie vpadly do Iráku na základě falešných předpokladů, bez patřičného zákonného rámce a mezinárodního souhlasu.
Kdyby měl Saddám Husajn opravdu někde schované haldy zbraní hromadného ničení, dala by se intervence ospravedlnit; ale on je neměl.
Pak jsme vinou neskutečné neschopnosti salonních válečníků z Pentagonu a Bílého domu proměnili totalitní stát ve stát, kde panuje anarchie.
Iráčané stále častěji tvrdí, že situace je horší než předtím. Kdo jsme, abychom jim vykládali, že se mýlí?
A teď se chystáme vycouvat. Britové se stáhnou na základny, budou vyhlížet do pouště a říkat tomu mír.
Pokud se Bílý dům zařídí podle rad Baker-Hamiltonovy komise, americké jednotky udělají něco podobného.
Před třemi desítkami let Američané maskovali ústup nálepkou "vietnamizace", teď to asi bude irákizace.
Írán vítězí, USA utíkají
Hlavním vítězem je teokratická diktatura v Íránu. Před pěti lety měla islámská republika reformního prezidenta, slušnou demokratickou opozici – a kvůli nízkým cenám ropy omezené finance.
Teď je demokratizace v nedohlednu, režim se při ceně přes 60 dolarů za barel veze na ropné vlně a má obrovský vliv na své zahraniční šíitské bratry.
Možnost, že si opatří jaderné zbraně, zesílila. Svrhli jsme iráckého diktátora, který žádné zbraně hromadného ničení neměl, a tím jsme zvýšili šance íránských diktátorů na to, že si je opatří.
Tento týden íránský prezident Ahmadínežád znovu volal po zničení Izraele. Američtí neokonzervativci se pokusili udělat Střední východ bezpečnějším pro židovský stát, ale dosáhli pravého opaku.
Skóre za Afghánistán, Irák, Írán, Izrael, Palestinu a Libanon: zhoršení, zhoršení, zhoršení, zhoršení, zhoršení a zhoršení.
A teď, s Jamesem Bakerem, se možná USA vrátí od hříchů synových ke hříchům otcovým. Vždyť právě Baker a Bush starší nechali ty, které podněcovali k povstání proti Saddámovi, na konci první války v Perském zálivu klidně pobít, nemluvě o nadšeně pokračující faustovské smlouvě Washingtonu s ropnými autokraciemi, třeba se Saúdskou Arábií.
Prý si i Condoleezza Riceová postěžovala, že ve zprávě Baker-Hamiltonovy komise se skoro nevyskytuje slovo demokracie.
Mnohokrát jsem varoval před pudovým vztekáním se na Bushe a před bezmyšlenkovitým antiamerikanismem. Spojené státy zdaleka nejsou jediným viníkem zmíněné situace. Změnit Blízký a Střední východ k lepšímu je snad nejtěžší úkol mezinárodní politiky.
Obyvatelé této oblasti si za svou neutěšenou situaci mohou z velké části sami. A pak tu jsme my, Evropané, a hříchy naší minulosti. Lví podíl viny však nutně slízne Bush-Zorba. Gratulujeme, pane prezidente, tahle pohroma se vám vážně moc a moc vyvedla.
