Svůj příběh pro BBC odvyprávěla i Vira Kryvošenková. Její zeť Valerij Kuksa zrovna po městě rozvážel jídlo a léky, převážně sousedům a starým lidem, kteří nemohli nebo nechtěli utéct před Rusy. Byla to jen hloupá náhoda a smůla, že se vrátil ve stejnou chvíli, jako „zlí duchové“. Tak Vira přezdívá ruským vojákům, kteří mezitím, než Valerij přijel, stříkali na její auto symboly „V“, aby se při odjezdu vyhnuli palbě.
Vira Kryvošenková klečela na zemi u vchodových dveří a modlila se. Valerij byl sice její zeť, ale ona ho považovala za svého syna. Mladý ruský voják zvedl zbraň. „Vrať se dovnitř, babičko,“ řekl. „On nám jen pomůže vytlačit auto z příjezdové cesty, to je v pořádku,“ řekl jí.
„Ale Valerije, který se zrovna vrátil, strčili na sedadlo řidiče jejího auta a namířili na něj zbraň,“ uvedla Vira. Když odjížděli, neohlédl se. Díval se přímo před sebe. Zmizel z domu i z jejího života.
Odešel a už se nikdy nevrátil
Před invazí se Maria Sajenková se svým otcem Mykolou vídala neustále. Bydlel o několik domů dál ve vesnici Hurivščyna a téměř každý den se přicházel podívat na její novorozené dítě. Jednoho dne na začátku ruské okupace však zmizel. „Odešel z domova a už se nevrátil,“ řekla Maria. „A nikdo ho od té doby nikde neviděl,“ dodala.
Maria podala policejní oznámení prostřednictvím automatické online služby.„Jezdili jsme i do okolních a vzdálenějších vesnic,“ řekla Maria. „Ale nebyl u přítele, na kontrolním stanovišti. Ani mrtvý, ani živý. Jako by se vypařil,“ dodává.
O několik kilometrů dál po dálnici seděla Julia Žylková v autě na příjezdové cestě a zírala na rodinnou fotografii svého bratra Jakiva v telefonu. Věkově je dělil pouhý rok. „Byli jsme si tak blízcí, jak jen sourozenci mohou být,“ řekla Julia. Jedenáctého března zavolal Jakivův kamarád z vesnice, že potřebuje benzin. „Můj bratr řekl, že kamarádovi vezme palivo a hned se zase vrátí, vysvětlila Julia. O několik hodin později ho ukrajinští vojáci našli na okraji dálnice. Jeho tělo bylo poseté dírami po kulkách. Než se Julii podařilo k autu dojít, byli už všichni pryč a po těle nezbyly žádné stopy. Julia i tak podala policejní hlášení a připojila se k dlouhému seznamu lidí čekajících na zprávy.
Na policejní stanici stále přicházejí nová a nová hlášení o pohřešovaných. Příbuzní většinou vyplňují standardní policejní hlášení, ty pak každou noc policie odveze do města, kde je zpracuje a nahraje do databáze. Tamní tým také shromažďuje fotografie mrtvých z místních márnic a zveřejňuje je na veřejném kanálu v aplikaci pro zasílání zpráv Telegram spolu se stručným popisem těla.
Šťastný konec?
Rodina Valerije Kuksy čekala na zprávy o pohřešovaném dlouho. Vira se nakonec rozhodla dojet do centra regionu, kterým je město Buča, a zeptala se policie osobně. Tam ji policisté ujistili, že zpráva od jejich kolegů z města je v obecném systému, a řekli jí, že Valerij na seznamu identifikovaných mrtvých není.
V Buči je však podle nich nejméně 200 neidentifikovaných těl a on by mohl být mezi nimi. Také jí řekli, aby se podívala na telegramový kanál s obrázky z márnic. Po shlédnutí všech fotek se jen rozplakala.
Zabíjeli lidi jen tak. Přeživší z Buče popisují teror pod ruskou okupací |
„Bolí mě duše za všechny ty lidi,“ řekla. Po chvíli se snažila nedívat na fotografie a jen skenovat text, aby našla něco, co by se mohlo shodovat s Valerijem. Nakonec to vzdala.
Když se auto blížilo k jejímu domu, vyhlédla z okna. Všude podél silnice stáli na telegrafních sloupech v hnízdech čápi. V ukrajinském folkloru jsou znamením, že domy pod nimi obývají dobré rodiny. Domy však byly poseté dírami po kulkách nebo zcela zničené granáty.
Minulý týden zazvonil její dceři Oleně telefon. Volali jí z kanceláře Iryny Vereščukové. Žena v telefonu potvrdila, že Valerij byl identifikován živý mezi civilními rukojmími v Rusku. Kde je, nebo kdy ho Olena znovu uvidí, žena nedokázala říct. Ale byl naživu. „Vrátí se k nám. Můžu počkat,“ dodala Olena.
