Kromě sobotní mše bylo jedním z hlavních bodů slavnosti svěcení obecních symbolů. „Je tomu přesně devět set let, kdy se jméno naší obce poprvé objevilo a bylo zveřejněno ještě pod latinským názvem Aldikovice v zakládající listině kláštera benediktinů v Třebíči,“ hřímá do mikrofonu starosta Jan Pavlíček. Po krátkém přiblížení nejpodstatnějších událostí a dat z historie i současnosti obce předává, slovo páterovi Novákovi. Ten po motlitbě a čtení z bible bere do rukou kropenku a postupně světí prapor i znak. Zanedlouho již oba symboly zdobí budovu obecního úřadu.
„Symboly jsme si nechali vyhotovit na důkaz naší suverenity a svébytnosti. V květnu je heraldická komise navrhla ke schválení s tím, že je obec již může používat, ale oficiálně by nám měly být v parlamentu předány teprve v nejbližších dnech,“ říká valdíkovický starosta. Znak i prapor obsahují radlo a kosu, symboly převzaté ze starých obecních pečetí. Příčně na dvě poloviny obrazec rozděluje opatská berla na červeném podkladě, která značí vztah obce ke klášteru v Třebíči. Skupinky lidí se vsí trousí celé odpoledne. Někteří směřují na hřiště zhlédnout, co umí místní hasiči, jiní si prohlížejí exponáty na výstavě, další stojí frontu na občerstvení či posedávají po lavičkách. „Je to něco nádherného, když se lidi můžou po tolika letech setkat, když si můžou zavzpomínat. Ještě to počasí mohlo vyjít líp,“ s obavami sleduje zataženou oblohu Zdeněk Tesáček.
Přestože má obec jen dvaačtyřicet popisných čísel a žije v ní sto tři obyvatel, o opětovném sloučení s nějakou sousední vsí nikdo neuvažuje. „Sice ty finance nejsou takové, jaké bychom si představovali, ale slučování s nějakou obcí poté, co jsme se v roce 1992 osamostatnili a starosta a sedmičlenné zastupitelstvo převzalo po šestadvaceti letech odpovědnost, to nepřipadá v úvahu. Jsme tady takoví patrioti, chceme si sami rozhodovat o svých věcech,“ vysvětluje starosta Jan Pavlíček. Za obecním úřadem byla vysazena lípa, která společně s pamětní deskou na žulovém obelisku bude tuto významnou událost připomínat dalším generacím.
Mezi těmi, kdo na oslavy do Valdíkova přijeli byli i příslušníci valdíkovického rodu Máců. Přestože v obci už nikdo z nich trvale nežije, do rodného domu se vrací alespoň ve dnech volna. „Je dobře, že se něco takového pořádá. Ani jsem nevěděla kdo tady bydlel a žil, tak teď se to dozvím a také poznám spoustu nových lidí,“ říká devětadvacetiletá Dana Suchánková. Její otec, Jan Máca, který je zdejším rodákem, prý už dva měsíce o ničem jiném než o Valdíkově nemluvil. „Hodně se na tu slávu těšil. Dokonce sám rodině rozesílal pozvánky a trval na tom, že všichni musíme jet,“ prozrazuje s úsměvem mladá žena s dodatkem, že nakonec do Valdíkova přijelo deset rodinných příslušníků.
O kroniku jsme přišli, říká smutně starosta Autorem více než stostránkové publikace 900 let obce Valdíkov je místní starosta Jan Pavlíček, stojící v čele obce od osamostatnění v roce 1992. „K historii mám vztah a výročí je dobrou příležitostí,“ vysvětluje Pavlíček. „V zimě jsem se pustil do zpracování. Vše jsem psal v rukopise a dcera je na počítači přepisovala. Jsou tam však i příspěvky od jiných lidí,“ prozrazuje. Od té doby, dlouhých padesát let, nikdo v obci kroniku nepsal a tradice byla obnovena až v minulém roce. Zdrojem prvních zpráv se stal právě rodinný historický archiv Pavlíčků, který je vlastně knihou ručně psaných poznámek bývalého kronikáře. |
