Praha, sobota 28. října 1939. Je kolem šesti stupňů, ale město je ve varu. Ačkoliv jsou v protektorátu demonstrace zakázány, výročí vzniku republiky si míní v ulicích připomenout až sto tisíc lidí. A tím dát najevo nesouhlas s okupací. Dvaadvacetiletý Václav Sedláček je na Václavském náměstí s nimi. Klopu jeho šedočerného kabátu zdobí trikolora. Zpívá se hymna. Při ní salutují i dohlížející čeští policisté.
Takhle otevřený odpor nacisté dosud nepoznali. Adolf Hitler zuří. Musí být zjednán respekt. Nepříčetný státní sekretář protektorátu K. H. Frank projíždí osobně ulicemi a mlátí lidi bičíkem. Jednotky SA i SS či německá policie ztrácejí trpělivost. Hrozí masakr.
Ozbrojené oddíly ranami obušků vytlačí demonstranty až do Žitné ulice. Další davy policie žene od Vinohrad. Není se kam hnout. Je to past.
Pak práskne několik výstřelů... Václav se chytá za hruď a klesá na kolena. Modrý svetr i bílá hedvábná košile pod ním se barví krví. O pár metrů vedle sténá zasažený Jan Opletal s průstřelem břicha.
Lidé utíkají, padají přes sebe. Dva policisté se snaží Sedláčka zvednout. Tělo s kulkou přímo v srdci je však už bezvládné. Mladý pekař se tak stává jednou z vůbec prvních obětí nacistických okupantů v protektorátu, přesto zůstane po příštích několik desetiletí de facto anonymním hrdinou. Jan Opletal totiž podlehne zraněním až za dva týdny. A národ mu 15. listopadu připraví vskutku manifestační pohřeb.
To Hitlera nesmírně rozlítí. „Patnáctý březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud,“ pronese den po pohřbu v Berlíně na mimořádné poradě.
Hitler v Berlíně běsní dál: „Nařizuji zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit. Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí.“
Následují brutální represe nacistů vůči vysokoškolákům. A Jan Opletal se navždy stane symbolem odporu Čechů proti okupaci. Ale tenhle příběh není o něm...
Bezvládné tělo Václava Sedláčka naloží do auta a odvezou na nedalekou policejní stanici v areálu Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Později je tělo předáno k provedení pitvy.
Bratr se chtěl pomstít. Zahynul
Malý hřbitůvek v Braníku na okraji Prahy, 4. listopadu 1939. Od kaple schází smuteční průvod směrem k bráně hřbitova. V čele kráčí čtyři členové Sokola v civilních šatech, na ramenou nesou temně černou rakev. Za nimi Václava Sedláčka oplakávají jeho rodiče a blízcí příbuzní, ale také množství Pražanů.
Nechybí tu však ani gestapo a několik českých policistů v uniformě. Hovořit nad hrobem je zakázáno. Přítomnost kněze taktéž. Okupační úřady by nejraději, aby se na vše rychle zapomnělo.
Vřava kruté 2. světové války za šest let pomine a na pekaře Sedláčka se časem skutečně zapomene. Rodiče, kteří žijí v Ústí nad Labem, se vyrovnávají nejen se zdrcující ztrátou Václava, ale i jeho bratra Karla. Netajil se tím, že se za smrt sourozence nacistům pomstí a zapojil se do odboje. Udali ho. Zahyne koncem války v koncentračním táboře. Možná v Osvětimi, možná v Mauthausenu. Kdo ví. Jeho ostatky se nikdy nenajdou.
Dva ztracené mladé životy rodiče zlomí. A ti rezignují. Zřejmě i proto hrob jejich zastřeleného syna v Braníku dlouho pustne. Po dvaceti letech od pohřbu je zrušen. Dnes Václava Sedláčka nepřipomíná nic.
„Nikdo hrob tenkrát neplatil, pak ho zrušili, co vyprávěla maminka. Znala jsem Václavova tatínka, říkala mu strejdo. Moje maminka byla jeho neteř. Bydleli tehdy v Předlicích a my je navštěvovali. Občas se o Vaškově smrti mluvilo, ale jeho rodiče to těžce nesli,“ vzpomíná jedna z příbuzných Hana Hladíková. „Jestli víte, kde ten jeho hrob je, já bych se o něj postarala,“ dodává.
Tajemství hrobu č. 2N, 47
Dokumenty uvádějí různá místa, kde nakonec ostatky pracovitého, přátelského a skromného člověka, skončily. Vodítkem může být hromadný hrob s pomníkem obětem fašistické okupace, který byl po válce zřízen přímo na branickém hřbitově. Z okolí sem přivezli padlé. Ale rychle se ukazuje, že na Sedláčka se z nejasných důvodů zapomnělo.
Historik ústeckého muzea Martin Krsek našel zmínku, že rakev byla spuštěna do hrobu č. 47 ve II. oddělení. Je to ale už hodně dlouho – 79 let. Často se totiž ostatky při předání novému nájemci vyzvednou a pohřbí na jiném místě. Nebo se odvezou do krematoria a uloží tam.
„Moje maminka říkala, že máme v hrobě nějakého německého vojáka. Říkala, že tam měl být,“ svěřuje se MF DNES nynější majitelka hrobu č. 47 ležícího kousek od vstupu. Že mělo naopak jít o jednu z prvních obětí německé okupace, netuší.
„V hrobě s označením 2N, 47 byl kdosi uložen v roce 1914, v roce 1929 zde byla pohřbena žena úplně jiného jména, v roce 1939 Sedláček a o dvacet let později ostatky pěti lidí v urnách úplně jiného jména, než Sedláčkova. Čili další nový nájemce. Následující urna přibyla šest let nato. A pak se v roce 1999 objevuje další úplně jiné jméno. To znamená, že tento hrob byl za posledních sto let pronajatý xkrát,“ pátrá v databázi Oldřiška Dvořáčková ze Správy pražských hřbitovů. Jména musí zůstat anonymní.
Že hrobová místa tak často osiří a změní se nájemce, není v Praze nic neobvyklého. Lidé v hlavním městě třeba jen pracovali. Když zemřeli, pohřbili je sice na některém z pražských hřbitovů, ale rodiny žily jinde, nebo odešly. A časem o hroby svých příbuzných ztratily zájem.
A jak to tedy dopadlo se zapomenutým Václavem Sedláčkem? „Je to normální kopaný hrob. A vidím, že tam pořád jeho tělo je. Zůstalo tam,“ potvrzuje Dvořáčková. Nakonec se tedy ukázalo, že je opravdu stále pohřben v hrobě č. 47 v Braníku, byť už patří jiné rodině.
Němce nenáviděl, hned se rval
Historik Martin Krsek se domnívá, že důvod, proč pekařského dělníka Sedláčka dějiny tak nespravedlivě opomenuly, tkví v jeho původu. „Narodil se totiž v Recklinghausenu v Severním Porýní–Vestfálsku. Přišel na svět 22. dubna 1917 jako prostřední ze tří synů v rodině českého horníka,“ popisuje.
V drobných domcích z režného zdiva na Dortmunde Strasse táhnoucích se z Recklinghausenu až k hranicím Dortmundu byly přitom stovky podobných českých rodin. Sedláčkovi přišli do Německa za prací z Plzeňska a Václav patřil už ke druhé generaci vyrůstající v cizí zemi. Nicméně zůstali hrdými Čechy, byť už potomci češtinu neovládali.
„Ze začátku jsme neměli s Němci problémy, my děti jsme spolu normálně kamarádily, ale postupně vůči nám Čechům začala stoupat nenávist. Často nám ve škole němečtí spolužáci nadávali. Václav si nenechal nic líbit. Hned se rval. On Němce přímo nenáviděl,“ vyprávěla Krskovi před lety Václavova sestřenice Anna Švandová. A svého bratrance popisovala jako kamarádského a mezi lidmi velmi oblíbeného kluka. „My jsme ho všichni obdivovali.“
Když ve 30. letech udeřila krize, začalo se v recklinghausenských dolech propouštět. A jako první šli Češi. Proto Sedláčkovi se svými třemi syny odešli zpět do Čech – do Ústí, kde byly hnědouhelné doly. Václavovi bylo patnáct, když poprvé poznal zemi svých předků.
Těžké časy navrátilců
Jenže nastal podzim 1938 a pohraničí obsadila německá vojska. Rodina se rozdělila. „Rodiče zůstali v Ústí, tedy v nové Říšské župě Sudety, a Karel s Václavem – který našel práci v pekárně na Smíchově – zamířili do Prahy. I tady je ale brzy dostihla německá okupace,“ popisuje Krsek. Oba mladíci proti nacistům vystoupili a oba za to zaplatili životem.
Po válce se do Československa vrátili další Sedláčkovi příbuzní z Recklinghausenu. Ale rozezlení Češi je nepřijali, navrátilce považovali za sudetské Němce. Mluvit veřejně o oběti Václava bylo nemyslitelné.
I proto se stal Jan Opletal národní ikonou a roku 1996 držitelem Řádu T. G. Masaryka, zatímco Václav Sedláček nemá ani náhrobek.
Nebo snad ano? MF DNES nechala vyrobit pamětní desku, jež od čtvrtka visí na branickém hřbitově. Je na ní zlatý nápis: „Václav Sedláček padl vedle Jana Opletala při střelbě do účastníků největší demonstrace proti nacistické okupaci.“
