V roce, kdy Česká republika udělala jeden z mimořádných kroků ve svých dějinách - vstoupila do Evropské unie - jsme mohli od hlavy státu očekávat na toto téma víc než pár oznamujících vět utopených uprostřed projevu a kulhající srovnání českých europoslanců s poslanci "vídeňského sněmu" před stoletím.
Skutečnost, že se "1. květen pro naše životy nestal žádným viditelným předělem", neznamená, že členství země v unii je stejně (ne)důležitou událostí jako každoroční běžné výhry a prohry ať už jednotlivce nebo společnosti.
Pokud budou naši potomci hledat v novoročních prezidentských projevech klíčové stopy svých předků, v letošním Klausově ty evropské stěží najdou. Prezident dokonce říká, že rok 2004 ničím nevybočil. Budiž. Pro prezidenta asi nevybočil. Anebo se Václav Klaus jen chtěl vyhnout kritice, pokud by o unii promluvil osobněji, jazykem svého srdce?
Kontroverzní projevy od prezidentů v novoročním čase naděje většinou neočekáváme. Zřejmě proto byly i další části Klausova shrnutí uplynulých 12 měsíců vyvážené, klidné, ale také neměly šmrnc a výraznější osobní vklad.
Prezident uvedl totéž, co už člověk našel v přehledech událostí vydávaných před koncem roku: nezaměstnanost neklesá, růst ekonomiky by mohl být větší, penzijní a zdravotní reforma chybí, k volbám přišlo málo lidí, opozice získává, válka v Iráku pokračuje, zemětřesení v Asii ukázalo, jakou moc má příroda...
Co pochválit? Paradoxně to, co člověk od politika Klause zrovna neočekává: slova o tradicích, úctě ke stáří, rodině, dětem nebo výzvu k pěstování lidského a občanského spolčování. Nejsou to banality. A že byl trochu banální prezidentův projev? Naštěstí novoroční projevy jsou jen více či méně povedenou oficiální fanfárou do každého nového roku.
