Debata o euroústavě je pouze vrcholem ledovce hlubšího sporu. Její dominantní proud říká zhruba toto:
* chceme evercloser Europe, tedy stále těsnější nebo snad co nejtěsněji propojenou Evropu;
* chceme v Evropě více sjednocení, více unifikace než dosud;
* chceme v Evropě co nejvyšší míru konvergence pravidel, politik a legislativy;
* chceme celokontinentální, evropskou, supranacionální organizaci, protože vycházíme z názoru, že národní státy (nebo ostatně státy vůbec) jsou už dávno překonaným přežitkem minulosti;
* chceme Evropu silnou a jednotnou, protože jedině ta může obstát v souboji s jinými velmocemi (dnešní evropská rozdrobenost a nejednotnost je evidentní slabostí);
* chceme Evropu politicky organizovanou, protože samo či samovolně nic nevznikne (proto musí být Evropa organizována shora);
* chceme, aby v Evropě byla nastolena nová politická uspořádání, protože standardní parlamentní demokracie, pravolevé ideologické střety a stranické půtky na národní úrovni Evropu brzdí a oslabují.
Sečteno a podtrženo: chceme evropskou ústavu.
Existuje i opačný proud. Jeho názory a postoje zastávám i já. Patří k tomu i odmítání evropské ústavy.
Tyto dva proudy vedle sebe existují, což by mělo být z obou stran respektováno. Je proto nedůstojné jeden z nich nálepkovat jako europesimismus, euroskepticismus, nacionalismus či jako nepochopitelné reakční zpátečnictví.
Konflikt dobře známých vizí
Jedná se o fundamentální konflikt známých vizí. Je významné i to, že v dnešních debatách o Evropě nejde o konflikt dvou vizí v jejich okrajových oblastech. Jde o spor o podstatu. Ten už je s námi delší dobu, ale v "předvčerejší minulosti" byl přehlušován sporem s komunismem. Proto nebyl tak vyhrocen.
Zhroucením komunistického režimu byl vynesen na povrch. Proto je třeba trvat na tom, že ve sporu o euroústavu nejde o to, jak ji kdo vykládá. To je - pravděpodobně záměrným - zastíráním skutečného problému. Jeho podstata je spíše v tom, že zastánci prvního proudu ty dalekosáhlé změny, které ústava přináší, chtějí, zatímco ti druzí ne. Ti první si navíc myslí, že bagatelizováním změn bude ústavu možné snadněji prosadit, ti druzí si naopak myslí, že zdůrazňováním v ní obsažených změn mohou schválení ústavy snadněji zabrzdit. Neměli bychom se tím nechat mýlit.
Z těchto důvodů nejde ani o spor o jednotlivé věty ústavy, nýbrž o její celek, který se - ve své složitosti -žádnými izolovanými citáty z dlouhého textu nedá postihnout. Přijímání nebo nepřijímání tohoto celku, o kterém - a to je symptomatické - téměř nikdo nechce vážně diskutovat, je v těsné korelaci se základními světonázorovými postoji, které také málokdo explicitně uvádí.
Jsem si vědom, že se o tomto celku špatně dělají jednoduché soudy. I když naši eurofilové říkají, že je euroústava pouhým "úklidem" nepřehledné evropské legislativy a neutrálním převyprávěním dosavadních evropských smluv, skutečnost je jiná.
Snad nám v orientaci pomůže pár citátů z poslední doby: - Německý ministr pro Evropu Hans Martin Bury považuje ústavu za "mezník" a nazývá ji "rodným listem Spojených států evropských"; - Španělský ministr zahraničí Miguel Angel Moratinos připouští, že ústava znamená konec národní suverenity, a dodává, že "jsme svědky posledních záchvěvů národní politiky"; - Zvláštní poradce T. Blaira pro Evropu Roger Liddle vyzval svého šéfa, aby veřejně přiznal, že ústava přenáší "více a více pravomocí do Bruselu", protože bychom "vůči lidem měli být čestnější a otevřenější"; - Předseda belgické vlády Guy Verhofstadt říká, že "ústava je poslední kapkou vedoucí ke vzniku Evropského federální státu"; - Francouzský předseda vlády Jean-Pierre Raffarin říká, že od ústavy už "není návratu... Je to pro Evropu nová éra, nová geografie, nová historie."
Citáty, které jsem vybral, jsou od nadšených obhájců evropské ústavy a naznačují, že ústava znamená průlom, který by neměl být přehlížen.
Zamlčené předpoklady
K podstatě věci se nejspíše můžeme dostat přes ony implicitní, zamlčené předpoklady, které formují postoje lidí i v této věci, byť se evropské ústavy přímo netýkají. Pokusím se je "zkonstruovat", i když je to jen pokus, na který nemám patent.
Autoři a stoupenci ústavy podle mě:
- ohledně vývoje lidské společnosti věří - použiji-li terminologii Friedricha von Hayeka - více v human design než v human action, čili více věří v možnost společnost konstruovat na základě rozumu než v její spontánní evoluci prostřednictvím interakce svobodných jedinců;
- preferují oprávněnost autoritativně, a proto chtějí přímo prosazovat správná řešení, respektive řešení, která oni sami - při pocitu vyvolenosti - považují za správná.
- nadřazují tzv. lidská práva nad občanská práva (která jsou spojena s občanstvím, a tedy s existencí států, v nichž skutečně žijeme a které tato práva garantují);
- považují rule of law (princip práva) za abstraktní, a tudíž vně společenských mechanismů existující princip. Proto jsou přesvědčeni, že jeho prosaditelnost a aplikovatelnost nevyhnutelně nevyžaduje přítomnost koherentního státního útvaru. Předpokládají také, že rule of law nevyžaduje lid, že není třeba, aby lidé, kterých se to týká, tento veřejný prostor sdíleli nebo, alternativně, že považují takovýto veřejný prostor za snadno - tedy bez historie - vytvořitelný;
- z nesporného historického faktu, že v řadě národních států (nebo kolem dominantního národa vytvořených států) docházelo k nedemokratickému vývoji a že se tyto státy občas utkávaly ve válce, vyvozují, že je lepší vytvořit ne-stát než usilovat o lepší stát. Prosazují tento názor, aniž by se zabývali tím, co bude demokratickým fundamentem tohoto ne-státu či možná nadstátu.
- domnívají se, že dlouhodobě, a navíc objektivně prosazující se integrační (či globalizační) procesy vyžadují jako svůj nezbytný doplněk i unifikaci politickou. To zakládají na překonané představě, že čím větší a složitější je systém, tím více musí být centrálně regulován. Věří i tomu, že jedinou efektivní formou koordinačního mechanismu takovýchto rozsáhlých systémů libovolného typu je princip hierarchický, kontrolně regulační, nikoliv princip kontraktační, smluvní, kooperační;
- špatné pochopení charakteru (či samotné podstaty) lidských aktivit je vede k přesvědčení, že v nich dominantní roli hrají externality, neboli o tom, že smluvně organizovaná interakce (jakéhokoli typu, tedy nejenom výroba nebo směna zboží) jasně definovaných subjektů této interakce má obrovské "spillover" efekty na třetí osoby (či v případě Evropy na státy). Nevěří ani v možnost internalizace externalit, ani ve zcela okrajový význam externalit v realitě;
- domnívají se, že big is nejenom beautiful, ale že je velikost i nezbytností, má-li v současném "zlém" světě plném terorismu naše evropská civilizace obstát;
- podceňují význam státu jak pro rule of law, tak pro demokracii. Nechápou, že demokracie vyžaduje "lidský" rozměr, tedy jistou dohlédnutelnost z jednoho konce prostoru lidského spolužití na druhý.
Zastánci opačného pohledu na svět tyto věci vidí odlišně, ne jenom "trochu jinak". Opačné postoje proto snad není důvod opakovat.
K samotné evropské ústavě bych chtěl říci jen pár slov. Počátkem dubna letošního roku se na našem ministerstvu zahraničních věcí konala konference o Evropské ústavní smlouvě a několik řečníků vehementně propagovalo - zdá se, téměř oficiální -argument, že po přijetí ústavy bude Evropská unie "demokratičtější, transparentnější a efektivnější".
Rozhodování dál od občanů
Podívejme se na tato tři adjektiva pozorně. Slovo demokratičtější v této souvislosti nechápu. Rozhodování se posouvá dále od občanů, což snad nikdo nepopírá, a že by to mohlo být zvýšením demokracie, určitě tvrdit není možné. Náš pan ministr navíc výslovně řekl, že "dojde ke zvýšení pravomocí národních parlamentů", což je výrok, kterému se zdráhám uvěřit. Je přece zjevné, že se touto ústavou další pravomoci přesouvají od jednotlivých států k EU, že EU legislativa dostává nadřazené postavení nad legislativou národní a že si "doložkou flexibility" a "překlenovací doložkou" Rada ministrů může téměř neomezeně rozšiřovat své pravomoci na úkor jednotlivých států. To zvýšením demokracie není.
Stejně tak je nepochopitelné slovo transparentnější. Ústava mění samu podstatu EU, ale tuto radikální změnu zastírá. Už to samo o sobě není zvýšením transparentnosti. V ústavě se sice ani jednou nepoužívá pojem "federální", protože s ním byl i ve velmi profederálním Konventu velký nesouhlas, ale místo něj bylo do textu vloženo zcela volné a "bezbřehé" slovo "komunitární". To je samozřejmě úsměvné, protože komunitární je to, co je unijní, a opačně, unijní je to, co je komunitární. Tímto slovem není nic definováno, toto slovo by naopak definici potřebovalo. Že by navíc díky ústavě šlo o jasnější rozdělení kompetencí, se říci nedá, protože jejich nemalá část je zařazena mezi kompetence tzv. "sdílené". Transparentnost samotného jednání Komise je při jejím rozsahu a nepřehlednosti též velmi pochybná.
Co bude efektivnější, je nejasné úplně. Žádná velká byrokratická instituce, snažící se extenzivním způsobem - do šířky i hloubky - řídit celý heterogenní kontinent, nemůže být efektivní. Navíc hrozí, že bude její jakákoli akceschopnost dosahována za ohromnou cenu, za cenu povinné poslušnosti a za cenu ztráty demokracie. Tento trade-off je nepříjemný.
Přesto se tato tři v podstatě neobhajitelná adjektiva stala v EU oficiální doktrínou.
Debata o jednotlivých větách ústavy by jistě vypadala jinak. Jsem přesvědčen, že to, čím jsem se zabýval, je důležitější. Doufám, že to nebude trivializováno jako europesimismus či jako vulgární nacionalismus.
