Pietní akce naplánovaná na pondělí 16. ledna však dopadla úplně jinak, než většina účastníků očekávala. V prosinci totiž opozice pokojně demonstrovala na Škroupově náměstí na Žižkově. StB jen přihlížela a účastníky natáčela. Tentokráte však na demonstranty čekala jiná tvář komunistického režimu. Ta násilnická.
Zákrok měl všechny odstrašit
Už v neděli poprvé rozehnala Bezpečnost a Lidové milice ty, kteří si chtěli připomenout oběť Jana Palacha. Když se skupina Havlových přátel pokusila květiny opakovaně položit v pondělí, policie je okamžitě zatkla. Havel ve skupince nebyl, stál na protějším chodníku, kde ho sledovalo policejní auto s kamerou. Později Havel vzpomínal, jak si říkal, že by měl odejít, aby o zatýkání mohl referovat. Na to už bylo pozdě. „Aby mě mohli zatknout přímo na Václavském náměstí, tak jsem viděl, jak se ke mně velkou rychlostí prodírají tři estébáci. Posléze mě tedy zatkli,“ vzpomínal.
Zatčení mu paradoxně změnilo život jinak, než by se dalo čekat. Udělalo z něj hvězdu – nejznámějšího politického vězně v Československu. Deset dnů po Havlově zadržení odvysílalo Radio Svobodná Evropa výzvu k jeho propuštění. A to včetně jmen prvních signatářů.
Vedle disidentů se poprvé objevují i jména oblíbených herců a zpěváků. Například Jiřího Bartošky, Boleslava Polívky, Hany Zagorové nebo Jiřího Suchého. Obvodní soud pro Prahu 3 přesto Havla pár týdnů nato odsoudil pro podněcování a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele na devět měsíců. Trest pro něj měl být varováním pro ostatní. Stejně jako brutální zásah policie a milicí během Palachova týdne.
Trest ovšem nečekal jen na Havla. Hned další den Obvodní soud pro Prahu 2 odsoudil za výtržnictví organizátory piety za Palacha: Janu Petrovou, Otu Veverku, Davida Němce, Janu Sternovou, Stanislava Pence, Petra Placáka a Alexandra Vondru.
„Petrová byla odsouzena na devět měsíců nepodmíněně, Veverka dokonce na dvanáct,“ vypočítává historik Pavel Mücke.
Přestože Havel skončil ve vězení, policisté i bachaři se k němu chovali mírněji než před deseti lety, kdy na konci 70. let skončil za mřížemi poprvé. Neskončil v nějakém vězení mimo hlavní město, ale na pražské Pankráci, v oddělení původně určeném pro cizince. A vyšetřovatel mu dokonce umožnil dvě setkání s manželkou.
„Byl jsem naprosto prominentní vězeň, tak jak se ke mně chovala vězeňská správa, to jsem nikdy nezažil,“ vzpomínal. I za zdmi kriminálu bylo cítit, jak se poměry v komunistickém Československu mění a že si režim uvědomuje, že je Havel neformální hlavou opozice.
Stoupalo i Havlovo mezinárodní renomé. Dva američtí kongresmani ho navrhli na Nobelovu cenu míru. Po odvolání mu byl pak snížen trest na osm měsíců a podmíněně propuštěn byl již v květnu.
Přidali se i ti, kteří dosud mlčeli
Celkem bylo při Palachově týdnu „zkontrolováno“ přes čtrnáct stovek demonstrantů, zhruba tři sta jich bylo zadrženo a někteří z nich byli odsouzeni. Další tresty čekaly na lidi v zaměstnání či ve školách.
Lidé si připomínají úmrtí Václava Havla, čtou úryvky z jeho textů |
Brutální zásah proti demonstracím Palachova týdne měl opozici v Československu zastrašit, ale stal se opak. Od té doby se demokratickým iniciativám dostalo nových impulzů, byly aktivnější, vznikla řada zahraničních i domácích petic – třeba za propuštění odsouzených. Přidávali se lidé, od kterých se to nečekalo. Osobnosti z kultury, novináři. A tím odstartovala série akcí, které byly vůči režimu troufalejší. A ten se začínal drolit.
Kromě disidentů totiž začala protestovat i takzvaná „šedá zóna“ – lidé, kteří do té doby mlčeli. Byla to velká chyba komunistů, že do událostí Palachova týdne zatáhli spoustu lidí, kteří se vůči nim do té doby nevymezovali. Policisté totiž často na Václavském náměstí tvrdě zasáhli proti náhodným kolemjdoucím.
Režim se ale ještě nevzdával. Zpřísnil tresty za účast na demonstracích a účastníkům tak hrozily vysoké pokuty nebo několikaměsíční vězení.
Dvacet let po upálení rozhýbal Jan Palach revoluční rok 1989 |
Na druhou stranu se ale komunisté zalekli protestů, které zatčení Havla i ostatních vyvolalo. „Podle vzpomínek funkcionářů bylo vedení strany bezradné a komunisté nevěděli, co se děje, co mají od svých lidí chtít,“ potvrzuje Mücke.
Strana se uvnitř štěpila na konzervativce, kteří chtěli násilím vše utnout, a na liberály, kteří se snažili pod „perestrojkovými“ hesly společenské klima uvolnit.
