Zabořím se do brokátových podušek istanbulské kuřárny Marmara poblíž chrámu Hagia Sofia. Venku je přes čtyřicet stupňů a slunce propaluje kůži i přes šátek.
Než Daje, co ještě před chvílí seděl na bachratém polštáři v tureckém sedu, připraví mátový čaj, prohlížím si vodní dýmky a obrazy bílých mešit u moře barvy safíru.
Čaj už voní. Už se nese. Vtom se Turek zakaboní a s šálkem ucukne. Uviděl, že jsem si na stolek položila proslulé turecké cigarety s velbloudem. Prstem mě nemilosrdně vykáže zpět na úpal, na terasu. Teprve když krabičku schovám, položí přede mě osvěžující čaj.
V Turecku platí protikuřácký zákon od minulé neděle. A jak se poněkud nekorektně říká, "poturčenec horší Turka", v Turecku platí "poevropštěnec horší Evropana". Zákaz je přísnější než mnohde v Unii. Obsahuje totiž právě například nařízení neobsloužit člověka, který si zapálí vodní dýmku.
Kouření vodních dýmek má přitom v Turecku několikasetletou tradici a užívali si ho nejen sultáni už dávno na počátku sedmnáctého století. Pravda je, že voňavá, nasládlá vodní dýmka není o nic zdravější než cigarety. Podle lékařů při jedné seanci u nargile člověk inhaluje 100 až 200 litrů kouře.
Pět tisíc agentů na hlídce
Nyní ti, kteří si dobrovolně ničí zdraví, v Turecku riskují pokutu v přepočtu necelých devět stovek. Majitel podniku pak až 76 tisíc korun. A mezi tureckými kuřárnami krouží pět tisíc agentů vyškolených ministerstvem zdravotnictví za podpory Světové zdravotnické organizace (WHO), kteří dodržování přísného zákona střeží.
Kníratí Turci se tak z dříve začouzených čajoven přesunuli i s dýmkami na ulice. A protože jedno sezení u dýmky trvá až hodinu, rozložili si na chodnících i podušky. Šachy a tradiční hru Tavla hrají teď na malých stoličkách pod stromy.
Když se majitele kuřárny vodních dýmek Marmara zeptám, zda nechá své hosty v zimě mrznout, rozloží rukama. "V zimě? V zimě?" nenachází slova. "To bude konec. Snad to do té doby zruší," řekne v rozpacích.
Ta střecha musí pryč
Majitel orientální kuřárny Nuri Bileder se ale s prázdným lokálem smířit nechce. Jak napsal turecký list Daily News, aby vyhověl svým štamgastům, neváhal zbourat půlku střechy.
"Pokud se pokusí díru ve stropu byť jen zakrýt igelitem, budeme od něj vymáhat pokutu," komentoval jeho počin kontrolor Tuncay Özer s tím, že vláda boj proti rakovině a infarktům v zemi, kde kouří na 20 milionů lidí, myslí vážně.
Usměvaví Turci se ale jen tak odradit nenechají. "Pravda, pravda. Kouřit se nikde uvnitř nesmí. Ale tady, jen račte!" rozhodí průvodce Aydemir rukama přímo na nádvoří proslulé istanbulské Modré mešity, kam se zahalené muslimky scházejí k modlitbě.
Jenže na poledním žáru tak nějak nechutná. "Musela jsem to típnout. To se v tom vedru nedá vydržet," říká Češka Lenka, která do Turecka přijela na prodloužený víkend.
Záměr tureckého ministerstva zdravotnictví tak nějak pozvolna vychází. A mnohé kavárny, na znamení, že se závislými na tabáku cítí, rozdávají nikotinové žvýkačky. V zemi, kde se ještě přednedávnem kouřilo i v autobusech, je to div. Sousední Gruzie, kde se dosud kouří i v čekárnách u dětského lékaře, najednou působí trapně staromódně. Ba co víc, staromódně působí i Česko.
"U vás se ještě může kouřit?" ptá se překvapeně majitel prádelny a častý host místních čajoven Ali Kizil. "Řekl bych, že pokud to u nás nezruší, budeme asi kouřit uvnitř tajně. Nebo budeme jezdit do Česka," směje se Ali, který pobýval několik měsíců v Brně.
Zapálení sportovci
Najdu tu vůbec někde zapřisáhlého nekuřáka? Blížím se pomalu ke břehu průzračného moře. Zdálky jsou vidět posilovací stroje i dětská hřiště. Do rytmu orientální hudby se vlní houpací síť. To by mohlo být místo, kde by člověk mohl narazit na někoho, kdo by vyvrátil stereotyp, z nějž vzniklo přísloví "kouřit jako Turek".
Jenže jak přicházím blíž, už je jasné, že to tu na bůhvíjaký zdravý životní styl nevypadá. Všude PET lahve, igelitové pytlíky, pod stromem dokonce zbytky jídla po pikniku. Na kobercích se vyhřívá pár bezdomovců. Pak se ve vlnách mihnou tři hlavy. Že by sportovci? Plavci?
Pospíchám, abych se jich zeptala, co si myslí o zákoně, po němž si kuřáci uvnitř kuřáren už ani neškrtnou. Jeden z urostlých mladíků vylézá na břeh, na sobě bůhvíproč plovací vestu. První, co udělá - vytáhne cigaretu.
O pár hodin později nad Istanbulem zapadne slunce a z minaretů ze všech stran začnou zpívat muezzini. Jejich hlasy se mísí s pleskotem křídel racků, kteří prolétají mezi bílými špičatými věžemi. Odpolední žár je pryč. Venku se dá konečně dýchat. Turci sedí na polštářích, turisté na střešních terasách. Setmělé město spokojeně bafá. A bafá. A bafá.
