V těžkých dobách....

Po celou dobu předešlého čtyřletého působení pana Dostála na ministerstvu kultury bylo stále více patrno, že se mu daří nejen úspěšně snižovat podíl státního rozpočtu na kulturu (zejména literáti, hudebníci, divadelníci i další by k tomu mohli jistě říci své), ale některými vlastními rozhodnutími ještě podporovat nekontinuální změny ve význačných kulturních institucích (např. změna statutu Národního divadla v Praze a vyústění následného poněkud chaotického konkurzu na místo jeho ředitele způsobily násilné narušení vývoje nejen v samotném Národním divadle, ale řetězovitě též ve Státní opeře i v brněnském Národním divadle - nehledě na příklad, který tento úřednický postup poskytuje). Nedosti na tom.

V současných těžkých dobách jistě všichni chápeme základní priority obnovy země, bydlení, záchranu památek. Leč v těžkých dobách minulosti všechny významné osobnosti též chápaly obrovský význam tzv. "živé" kultury, jejíž působení sehrávalo spolu s českým školstvím v krizových situacích nenahraditelnou roli. Právě proto byly za nacistické okupace uzavřeny české vysoké školy, právě proto byla zavřena česká divadla a zakázány koncerty.
Bylo by logické očekávat od ministra kultury, že si bude jejího širokého významu vědom. Pan Dostál v minulých dnech však již několikrát veřejně vyhlásil, že nyní musí být ona "živá" kultura upozaděna, musí počítat s obrovskými finančními restrikcemi.
Jsem si vědom složitosti práce a postavení ministra kultury - zejména dnes. Pokud ale v české kultuře taková funkce existuje, neměl by ministr svůj resort chápat jako šachovou partii, ve které obětování důležitých figur nakonec zvítězí figura jedna.
Národní buditelé v 19. století  považovali českou literaturu, české divadlo, českou hudbu v neustálé živé podobě za to nejpodstatnější, co tvoří identitu českého národa. Současného pana ministra kultury však zatím, bohužel, k pokračovatelům těchto myšlenek řadit nelze.