Na perimetru základny Nothing Hill leží v nepravidelných rozestupech strážní v přilbách. Česká vlaječka na rameni, ostře nabité samopaly a pohled přibitý kamsi na druhou stranu mělkého údolí. Skoro se zdá, jako by každou chvíli mělo přijít to, o čem se už dlouho s obavami mluví: Kosovo vybuchne.
Jenže o kus dál francouzští i čeští vojáci právě sedí v jídelně u steaků, někteří po službě spí v klimatizovaných stanech a skupinky francouzských výsadkářů vyrážejí joggovat. Zblízka nevypadá Kosovo tak dramaticky jako z novinových zpráv.
Albáncům dochází trpělivost
Patrola zrovna dorazila na základnu a jeden voják říká o místních lidech: "Jakou mají náladu? Pořád stejnou, neutrální. Jen čekají, co bude.“
Albáncům, kteří tvoří devět desetin ze zhruba dvou milionů obyvatel Kosova, dochází trpělivost. Svět jim roky sliboval nezávislost. Nyní hrozí, že vezmou věci do vlastních rukou. Místní Srbové varují, že pak by mohli odtrhnout sever provincie. Albánsky i srbsky znějí výhrůžky, že znovu přijde čas zbraní, hořících usedlostí a etnických čistek.
Velitel českého kontingentu podplukovník Milan Schulc však říká, že tenhle obraz není přesný. "To je záležitost jen pěti procent extremistů, zbytek lidí chce, aby byl konečně klid.“
Totéž si myslí i irský generál Gerard Hegarty, pod jehož velení Češi spadají. "Žádné změny nálad jsem nezaznamenal. Obyvatelé se mnohem víc než o vyhlášení nezávislosti starají o svůj denní krajíc chleba.“
Zblízka opravdu nevypadá Kosovo tak dramaticky jako z novinových zpráv. Ale když nedávno přijel náčelník generálního štábu Vlastimil Picek, oznámil vojákům v Kosovu, že v Česku už mají sbaleno posily. "Máme připravenu rezervní rotu. Bude tady šest týdnů až dva měsíce.“
Vlastně ani česká jednotka by neměla na Nothing Hillu co pohledávat. Šla tam na měsíc, aby si obšlápla okolí: pokud by se něco semlelo, vrátila by se, aby posílila Francouze.
Kosovo totiž čeká horký začátek zimy. V půlce listopadu budou volby a do 10. prosince vyprší termín pro dohodu o tom, jak to nakonec s provincií dopadne. Nedohodne se zřejmě nic a všichni počítají s tím, že Kosovo vyhlásí samo nezávislost. "Je tady klid, ale to nás nenechává klidnými,“ říká Schulc. Možná je to totiž klid před bouří.
Řeka jako berlínská zeď
Mitrovica je rozdělené město. Jakýsi Berlín z dob studené války. Zeď, to je řeka Ibar. Na severním břehu žije asi dvacet tisíc Srbů, na jižním asi pětkrát více Albánců. Spojuje je most. Vlastně je rozděluje.
Na srbském konci je kavárna Dolce Vita, kde už roky vysedávají srbské stráže a hlídají, aby nikdo z druhé nepřešel do srbské části. Takový místní Checkpoint Charlie. Před časem někdo přece jen přešel - a hodil do kavárny granát.
Tohle město, to jsou dva vesmíry. Na severu platí srbské dináry, jiné telefonní předčíslí, auta mají srbské značky. Na jižním konci mostu začíná svět eura, které bylo zavedeno jako měna po invazi v roce 1999, a odlišných poznávacích značek.
Když letíte nad Kosovem, vidíte rozložení sil dobře. Hřbitovy, na nichž vlají rudé vlajky s albánským orlem. K nebi se všude vzpínají zbrusu nové minarety mešit, jednou však spatříte i kostel. Vlastně jen jeho půdorys. Byl vypálen a zbořen.
Gračanica se zatím drží. Před tímhle pravoslavným klášterem z 16. století jsou záseky a strážní budka. Švédští vojáci hlídají. Klášter je jako balon ve vzduchoprázdnu.
Srbové v okolí žijí jako na ostrově. Když se chtějí dva mladí lidé vzít, vydají se na matriku do Srbska. Totéž, když někdo onemocní. Když někoho v srbské enklávě na jihu Kosova chytí slepé střevo nebo žlučník, cesta do Mitrovice trvá třeba hodinu a půl. Polikliniky i školy jsou striktně oddělené.
Ostrovů je stále míň. Spousta rodin se vystěhovala do Srbska, jiné si tam pro nejhorší případ koupily byt nebo parcelu. Někdo šel sám, někoho k tomu dohnali. Některé rodiny na to však nemají nebo prostě odmítají opustit hroby svých rodičů.
Totéž se děje i v opačném gardu. Úřady nedávno vyzvaly Albánce, aby neprodávali své domy na severu Kosova, kde žije srbská většina, jež by se mohla odtrhnout a připojit k Srbsku.
Ti i ti se bojí, že se stanou obětí politického řešení, po němž bude možná následovat násilí a vyhánění.
Mezitím se už dlouhé měsíce bezvýsledně jedná. Západ je pro vyhlášení samostatnosti, Srbsko, za nímž stojí Rusko, se brání zuby nehty. Dohoda nemožná. Vypadá to, že nakonec to skončí tak, že jeden bude jásat a druhý skřípat zuby.
Začíná se mluvit o Palestině Evropy. Není to až taková nadsázka. I tohle je spor o zemi, na niž si dělají dva národy historický nárok, tekla kvůli ní krev a neexistuje řešení, které by uspokojilo obě strany.
Albánci se dlouho cítili jako Palestinci Srbska. Až vznikne republika Kosovo, budou se tak pro změnu cítit zase místní Srbové. Rovnice, která nemá přijatelné řešení. A pokud je Kosovo na dobré cestě stát se evropskou Palestinou, Kosovo Pole je jeho Jeruzalémem.
Srbský Jeruzalém
Je to celkem obyčejná stavba. Podstava tvaru osmicípé hvězdy. Na čtyřhran kamenné věže bez střechy. Je prostá. Žádné ornamenty. Nejsvětější místo Srbska. Kosovo Pole. Je to jen kousek od Prištiny, kosovské metropole, ale jsou tady opravdu pole, na nichž byla kukuřice.
Docela nevzhledné místo. Místo, kde Srby porazila osmanská říše. Bylo to 28. června 1389 a od toho dne Srbové ztráceli svoji kolébku, jež byla jádrem jejich státu. Tak jako se Židé v diaspoře zapřísahali, že pokud by zapomněli na Jeruzalém, má jim za trest uschnout pravice, také Srbové se přesvědčují, že tohle místo je navěky jejich. Jenže teď ho pro ně musí hlídat slovenští vojáci.
Památník je v bezpečí plotu zakončeného kotouči ostnatého drátu, na jedné straně je pozorovatelna v závoji kamufláže, několik velkých kontejnerů a zaparkované vojenské vozy.
Tenhle symbol Srbska by byl v případě nepokojů jedním z prvních cílů. Hodně vypovídá o stavu věcí v Kosovu. Teď je tady klid. Zatím.
Jak žije Afrika Evropy
Lidé mají jiné starosti. Kosovo, to je nejchudší kus Evropy. "Přijdete k samotě a vidíte, že lidé tam mají vanu. Ale venku. Takhle se koupou,“ říká jeden český voják.
Podle některých statistik mají lidé údajně příjem na hlavu jako Afričané. Další voják popisuje, jak žije rodina, se kterou se setkal: "Žena, 58 let. Deset dětí. Jediný příjem rodiny je 40 eur měsíčně. Je to důchod jejího manžela, jemuž je sedmdesát a je slepý. Musí si pro ně vždy nějak dojít do města, což je lán světa. Spousta rodin tady vede nuzný život.“
Země téměř nic neprodukuje. Má uhlí i dvě elektrárny, ale dlouhé výpadky jsou každodenní věcí. Nezaměstnanost přeskakuje laťku 50 procent, někde však dosahuje až 70 procent. Kosovo se zvlněnými pahorky je zelinářský ráj, ale dovážejí se sem turecká rajčata a italský hlávkový salát. Mouka je česká, minerálka z Maďarska. Hlavním exportním artiklem je železný šrot. Skoro polovinu národního důchodu činí mezinárodní pomoc a peníze poslané domů Kosovany pracujícími v cizině.
Černý obchod a pašování jen kvetou. Když hovoříte s českými vojáky, kteří střeží "administrativní hranici“ mezi Kosovem a Srbskem, zjistíte, že chytají i pašeráky. "Jsme teď vlastně spíše policejní silou,“ říká jeden voják. To se může v příštích týdnech rychle změnit.
