Muži zákona tu nejsou na misi za odhalením schovávačky zlodějů nebo tajného úkrytu jejich lupu. Přivezli horký čaj a trochu cukroví bezdomovcům, kteří tu mají svá improvizovaná obydlí.
"Je potřeba sem zajet a vědět, jak na tom právě jsou. Je to ale úplně jiná práce, než když řešíme nějaké problémy na ulici. Tady musí mít člověk jiný přístup, musí poslouchat," vysvětluje strážník Karel Hoffmann.
V zimě, sněhu a mrazech nebo i v létě při extrémně vysokých teplotách objíždějí desítku litvínovských bezdomovců i třikrát za noc. Jinak třeba jednou za dva dny.
"Máme tu jednoho, který celý rok přespává na zemi jen přikrytý igelitem. Na zimu má pod sebou polystyrenové desky. Ale dovnitř ho nikam nedostaneme. Prostě tak žije. Teď večer ho tu ale ještě nepotkáte, vrací se až v noci," uvádí strážník.
V rozbité popelnici mají rozdělaný oheň
Kousek od litvínovského nádraží je vítá pan Jan s paní Helenkou. Žijí tu v boudě z prken a igelitů, kterou dal Jan dohromady s kamarády. "Tady je velký trám, ten to drží. Na druhé straně všechno podpírá strom," ukazuje své inženýrské dílo šestapadesátiletý bezdomovec.
Radnice sice zřídila noclehárnu, kde lidé z ulice mohou přespat a zahřát se v mrazech, svérázný pár ale zůstává "ve svém". V rozbité popelnici mají rozdělaný oheň, vedle stojí skříňka stlučená ze zbytků prken, na ní pár starých hrnců.
Jan přikládá, Helenka sedí před boudou a poslouchá malé rádio. "Má to ráda. Pořídili jsme ho za padesátku. Dostali jsme ho za nějaký šrot. Z toho jsou jediný peníze, který máme,“ líčí bezdomovec.
Do podivného bydliště se dostal pár z ubytovny. Jan říká, že přišel o dávky a veškeré peníze, takže ubytovnu dvojice neměla z čeho platit. Jediná, kdo je při sněžení s deštěm v tu chvíli schovaná v boudě, je fenka Deny. Helenka se jí ujala, když ji její majitelé vyhodili.
Dvaapadesátiletá žena se stále usmívá. Strážníkům, kteří právě přivezli teplý čaj, hned třese rukou a přeje štěstí v novém roce. "Ten kabát je pěkný. Taky bych potřebovala,“ říká kolegyni fotografce drobná žena. Je jí dvaapadesát, ale ve stařičkých špinavých kalhotách a šusťákové bundě, kterou jistě nosil někdo mnohem větší než ona, vypadá spíš jako skřítkovská babička.
Na novoroční přípitek prý stačí trocha čaje. "Na flašku nezbylo. Ale s něčím přišli kamarádi," dodává s úsměvem pan Jan.
"Jsou to hodní lidé. Tu boudu tu mají už asi tři roky," poznamenal jeden ze strážníků, kteří jsou u bezdomovců na pravidelné obhlídce.
V místě, kde Jan a Helenka přebývají, bývalo bezdomovců víc. Jejich plácku se říkalo stanové městečko. Teď v zimě tu ale žádní další nejsou. "Pár jich je na ubytovně pro nepřizpůsobivé. Další ale byli spíš zloději a feťáci. Kradli kanály nebo vykrádali domky v zahrádkách. Podařilo se nám je odsud dostat," vypráví další ze strážníků Jaroslav Koutný.
"Tihle dva jsou v pohodě. Přeberou popelnice, najdou nějaké jídlo nebo něco do šrotu," dodal Hoffmann.
Žije v drážní boudě s hodinami na stěně
Další zastávka na cestě s čajem a cukrovím po místních bezdomovcích vede strážníky k betonové krychli na okraji města. Je hned vedle spojky z Lomu na Most. V bývalé drážní boudě žije už rok pan Jiří.
Je mu devětapadesát a je po dvou mrtvicích. V domku má naklizeno, na stěně hodiny. Horký nápoj od strážníků mu dělá radost, nabízí za něj dokonce hrnek své kávy. "V podstatě by mohl žít někde v bytě nebo na ubytovně. Dokonce si tu zametá, odklízí listí a sníh, vše má srovnané a uspořádané," popisují strážníci.
Přestože pan Jiří vypadá velmi vyrovnaně, život na ulici mu přinesl už dost šrámů. Dokonce ho kdosi napadl. I proto se ve svém příbytku může něco jako zamknout. "Je to těžké," povzdechne si.
Bydlí v kanále a pije dešťovou vodu
Na jiném konci města, prakticky v pustině, žije už deset let pan Eugen. Domov si udělal z kanálu u horkovodu. Prý odtud ani moc nevychází. Když mu strážníci nalévají horký čaj do hrnku, hned si ho přelévá do plastové lahve. A prosí ještě o další hrnek, který putuje za tím prvním. Je za něj opravdu vděčný. Jeho díky rozhodně není jen slušnost.
"Jinak pije dešťovou vodu. Chytá ji do plastové nádobky," ukazují strážníci na žlutý obal, v němž kdysi mohl někdo koupit třeba maso v supermarketu.
Šestašedesátiletý bezdomovec příliš nemluví, jestli je konec roku nebo nějaký svátek, ho nezajímá. Nemá ani kamarády, kteří by s ním přišli slavit. Zato má rodinu. "Nechci k nim. Nabízejí mi, abych přišel nebo se tam myl. Nechci je poslouchat," mávne rukou a rázně ukončuje téma.
Neměl prý žádné vánoční přání a slovo dárek si po letech samoty v kanále snad ani nepamatuje. "Víte, mám dvě koruny. Tak kdybyste měli třeba ještě tři, to by se hodilo," skřehotá svou prosbu.
Od jednoho ze strážníků dostává desetikorunu. "Děkuju," hlesne, když se opět zavrtává do svého kutlochu.
Litvínov má pro bezdomovce otevřenou noclehárnu. Přespávat tu mohou v mrazech i zdarma. Je v ní umývárna i jednoduché kuchyňské vybavení. Otevřena je od 19 do 7 hodin. Když je hodně nepříznivé počasí, mohou sem lidé bez střechy nad hlavou i přes den. Někteří ale tuto možnost vůbec nevyužívají. Právě ty pak při pravidelných kontrolách objíždějí místní strážníci.
