ÚDER NA IRÁK:
on-line reportáž
GRAFIKA:
Aktuální stav bojiště
Zcela rozdílné osudy, které v těchto dnech spojovala jedna hrozba a fakt, že navzdory nebezpečí odtud z určitých důvodů nechtěli odejít. Nemohli, nebo se tak rozhodli učinit až na poslední chvíli.
Mezi všemi těmito Čechy v Kuvajtu ční energická "první žena" diplomatické mise, velvyslankyně Jana Hybášková.
Dnem i nocí zvedá telefony, vyjednává, vede choulostivá diplomatická jednání, obhajuje, zařizuje a pomáhá, jezdí po Kuvajt City obrněným vozem, ale hlavně lobuje, "usilovně kope za české zájmy".
Její svět se točí mezi českými vojáky, českými pracovníky, kuvajtskými úřady a americkými, britskými i dalšími diplomaty.
Jedněm zařizuje účinnější ochranu, druhým možnost návratu, třetí přesvědčuje, že naše jednotka je nejlepší. Novinářům říká: "Kdyby se cokoli stalo, víte kam máte přijít? Sem na ambasádu."
Je to zásluha její a jejího diplomatického minitýmu, že jsme v boji proti zbraním hromadného ničení "přední síla ve světě". Jak sama říká, zviditelnili jsme se a začínáme dokonce čeřit i vojenské trhy.
Lékaři odjet nemohou
V Kuvajtu ovšem zůstává také několik českých lékařů nebo zaměstnanců zdejších nemocnic.
Tři z nich, Luboš Černý, Radim Kukla a Hubert Mottl, seděli těsně před válkou v jednom kuvajtském bytě, usrkávali nealkoholické pivo a debatovali o tom, co nikdo nevěděl - co bude dál.
Muži tak říkajíc v nejlepších letech, kamarádi, s rodinami daleko v České republice.
Všichni se shodují, že to, co tu v Kuvajtu za několik let zažili, byla zkušenost, která stála za to.
Luboš Černý je veterán, do Kuvajtu přišel poprvé už v roce 1985.
"Tehdy to byla jiná země. Pamatuji ještě, jak se tu normálně pil alkohol, pořádaly se diskotéky a ženy chodily nezahalené. To už dnes neuvidíte, snad jen v nějakých privátních klubech. Tenkrát to tu bylo o hodně lepší než u nás, dnes už se to obrátilo," říká odborník na lékařskou elektroniku.
Sbírá klepadla. V Perském zálivu zná každý kout. Třeba autem už cestoval i napříč Irákem.
Anesteziolog Radim Kukla přijel po první válce v Zálivu v roce 1992 v rámci tehdejší humanitární pomoci.
"Přišel jsem do situace, kdy tu pořád ještě hořela ropná pole a pouští a plážemi jezdily odminovávací tanky," říká. Dodává, že ještě v roce 1994 našel na pláži nevybuchlou minu, kterou tam zřejmě zanesly vlny.
Až donedávna tu byl s rodinou a dvěma dětmi.
Hubert Mottl je lékař, který v Kuvajtu pomáhal rozjíždět dětskou onkologii. Přišel ze všech nejpozději, "až" v roce 1998. Žena, sama lékařka, i dcerka zůstaly v Česku. On jezdí o dovolené za nimi a ony zase za ním.
Ani jeden z těchto mužů neměl z války vyslovený strach, ačkoli se podivovali, že v místních nemocnicích nevypracovali ze začátku přesnější plány pro případnou mimořádnou situaci. Spíše je štvalo, že jim válka překazila plány.
Buď chtěli původně odjet domů na dovolenou a nemohou, protože pro cizince a lékaře navíc nebylo v Kuvajtu za této složité situace tak snadné přerušit práci. Nebo chtěli pozvat své blízké a ti zase nemohli přijet kvůli dramatické situaci.
Radim Kukla a Hubert Mottl nakonec zůstali, Luboš Černý využil na poslední chvíli "válečných prázdnin", které dostaly kuvajtské školy včetně lékařské fakulty, kde pracuje, a den před iráckými nálety se mu podařilo odletět za rodinou do Prahy.
Válka přetrhne i lásku
Poslední z této malé galerie Čechů, kteří zůstali i přes první dny války, je Lenka. Mladá, přímá, trochu dobrodružná dívka, která se vdala za kuvajtského mladíka Jahju.
"Jsme love story, říká věčně se usmívající Jahjá," který jako jeden z mála Kuvajťanů nenosí tradiční oděv, ale na svém vozíku jezdí v džínech a tričku s nápisem Benneton.
Lenka ho už čtyři roky vozí autem a stará se o něj. On o ní zase mluví jako o své princezně, do níž se zamiloval, když byl na léčení v českých lázních.
Lenka ještě těsně před válkou z Kuvajtu nebyla zcela rozhodnuta, jestli odletí do Evropy. "Je to těžké, na jedné straně chci zůstat, ale mám taky trochu strach. Doma mne pořád přemlouvají, abych přijela," říkala těsně před zahájením války. Pak se však rychle rozhodla.
Mnohokrát denně kvílející sirény, které ohlašovaly letící irácké rakety napříč celým Kuvajt City, pohnuly i tvrdšími povahami. "Je to strašně nepříjemný pocit," říkala, "to raději pojedu pryč." Třetí den války získala takřka zázrakem letenku do Dubaje a odtud odletěla do Prahy.
