Pozornost muzeí a mezinárodního trhu s uměním se upřela na současnou indickou scény už kolem roku 2000. Dopomohly tomu výstavy v Londýně, Berlíně, Vídni či v New Yorku, ale i noví indičtí sběratelé umění. Progresivní v tomhle byla vídeňská Kunsthalle; roku 2002 uvedla expozici Kapital und Karma, Recent Position on Indian Art. Na výstavu newyorského brooklynského muzea uspořádanou v roce 2005 a nazvanou Edge of Desire: Resent Art in India byli vybráni umělci nejen z indických megalopolí, nýbrž i z vesnických oblastí. Ostatně v témže roce pařížská Ecole National des Beaux Arts (Akademie výtvarných umění) představila mladou indickou scénu na přehlídce Indian Summer. Svou současnou „opožděnou“ reakci na Indii Centre Pompidou ospravedňuje originálností – ta má spočívat v oné konfrontaci indických a francouzských umělců.
Bharti Kherová, Sakshi Gupta, Sunil Gawde, Sheela Gowdová a další v Centre Pompidou představení indičtí umělci možná mohou začít snít o velké kariéře podobné té Subodha Gupty, jehož socha se loni na londýnské aukci prodala za více než jeden milion eur, a který je - vedle Anishe Kapoora - jedním z nejžádanějších indických umělců na současném světovém trhu.
Atul Dodiya: Svatba (2004); z cyklu Saptapadi, 2004-2006; 183 x 122 cm
O výstavěParis-Delhi-Bombay. Kurátoři Sophie Duplaixová a Fabrice Bousteau. Centre Pompidou, Paříž. Výstava trvá do 19. září 2011. Více informací na www.centrepompidou.fr. Katalog z výstavy: 364 stran, cena 49,90 eur. Menší katalog: 60 stran, cena 8,50 eur. |
Téma výstavy je laděné politicko-sociálně. V úvodu expozice je předložen základní informační rámec: týká se dějin indické společnosti od vyhlášení nezávislosti roku 1947 až do současnosti. Současná Indie je přiblížena prostřednictvím okruhů vypovídajících o hluboké proměně této společnosti zažívající nebývalý ekonomický vzrůst: politika, urbanismus, životní prostředí, náboženství, domácnost, identita, řemeslo.
Dokumentární filmy mapují kupříkladu vzestup střední třídy, snahu o politické zastoupení nejnižší kasty (takzvaných nedotknutelných), náboženské boje mezi hinduisty a muslimy, postavení žen či homosexuálů ve společnosti či bezútěšný život v největším slumu v celé Asii. Vliv globalizace na indickou společnost s jejími 1,3 miliardou obyvateli dobře ilustrují indické reklamy a ukázka z velkofilmu bollywoodské produkce, inspirované západní ikonografií.
Reakce na čas a místo
Samotná výtvarná díla se rozprostírají kolem monumentální zlaté hlavy Tary od Ravidnera Reddy (1956) – práce symbolizující dnešní indické ženu v sobě nezapře estetiku pop artu a je zároveň indickou obdobou egyptské bohyně Nefertiti.
Ravinder Reddy: Tara, 2004
Řemeslně dobře provedou a nápaditou instalací je zeď Krišnarádže Chonata (1973) postavená z elektronického odpadu - ze starých počítačových klávesnic, počítačů, kabelů a myší. Interpretovat ji lze coby výzvu k ochraně životního prostředí před ekonomickou dravostí, která do Indie vpadla.
Růžencový věnec Sunila Gawdeho (1960), vytvořený z rudě zabarvených žiletek – běží o jedno z nejvýraznějších děl celé expozice - odkazuje k atentátu z roku 1991 premiéra Rádžíva Gándhího: sebevražedná atentátnice si umístila výbušninu přímo do věnce; nepřímo rovněž připomíná i vražedné atentáty na Mahatmá Ghándího a Indiru Gándhíovou.
Shilpa Guptová (1976) se ve videu Half Windows zabývá konfliktem mezi Indií a Pakistánem o Kašmír: žena, na projekčním plátně umístěném na zemi, oděná do tradičního kašmírského mužského oděvu, recituje báseň a neví, zda se její muž vrátí z války domů.
Hema Upadhyayová (1972) se v instalaci Think Left, Think Right, Think Low, Think Tight zabývá největším asijským chudinským slumem Dharaví, nacházejícím se v Bombaji. Model slumu s chudinskými plechovými příbytky, občasným svatostánkem či s několikaposchoďovými paneláčky se rozprostírá podél dvou proti sobě postavených zdí. Divák je tak vyzván, aby mezi nimi prošel a pocítil zahuštěnost tohoto města ve městě, v němž lidé - navzdory těžkým životním podmínkám! - vytvářejí pulsující paralelní ekonomiku.
ORLAN, Hybridní vlajka, 2011; 373 x 546 cm
Poněkud mimo
Nad výběrem francouzských umělců se vznášejí otazníky. Proč kurátoři Sophie Duplaixová a Fabrice Bousteau preferovali tvůrce, z nichž většina vyrazila do Indie poprvé až v rámci téhle zakázky muzea? Proč jim přednost před těmi, kteří v Indii například pobývali delší čas? Práce Francouzů se tak až na výjimky nevyhnuly klišé o indickém kýči, některé jsou dokonce mimo téma - například ironická instalace Leandra Erlicha, která neznalost otevřeně přiznává: imitace pokoje zařízeného ve francouzském stylu, s krbem a postelí s baldachýny, nechává skrze francouzské okno nahlédnout do rušné ulice v Dilí s pendlujícími rikšami.
Pierre & Gilles: Sita; malovaná fotografie, 2010; 143,5 x 143,5 cm
Pierre & Gilles: Rama; malovaná fotografie, 2010; 143,5 x 143,5 cm
Za zmínku stojí podmanivé a děs nahánějící video Camille Henrotové (1978) zabývající se vztahem ke strachu. Autorka v něm nachází antropologické souvislosti mezi západní a východní kulturou, když skrze mýty a archetypální obrazy tyto dvě kultury porovnává prostřednictvím symboliky hada. Snímek, oceněný v sekci Quinzaine des Realisateurs na letošním filmovém festivalu v Cannes, sugeruje myšlenku, že Indie zná léčebnou kůru na strach, s nímž si Západ neví rady.
Camille Henrotová: Sen o Poliphilii, video HD, 2011, 9’30’’
Camille Henrotová: Sen o Poliphilii, video HD, 2011, 9’30’’
Třebaže je výběr francouzských umělců sporný, výstava Paris-Delhi-Bombay jako celek vede k bližšímu seznámení se se subkontinentem, který se stává jedním z hlavních aktérů mezinárodního ekonomického dění. Ruku na srdce, v Evropě něm víme zatraceně málo…
