Většina Němců byli čerství odvedenci. V malých krabicích odpočívají i veteráni, kteří bojovali v Africe, výjimkou nejsou ani generálové.
Bedřich Martinic, ředitel společnosti Pargent, která pro německý "Lidový spolek pro péči o válečné hroby" padlé vojáky wehrmachtu až donedávna hledala, říká, že osudy většiny Němců byly velmi pohnuté.
"Ostatně jako téměř všech lidí, které 'semlela' druhá světová válka."
Němci s Rusy spolu v hrobě
Jedenadvacetiletý Helmut Klein sloužil v malém strážním oddíle v Rakovníku. Našel si tam i milou – německou zdravotní sestru. Děvče však zahynulo v dubnu 1945 při náletu spojeneckých stíhaček na ustupující wehrmacht – jedna z bomb totiž zasáhla vlak na rakovnickém nádraží, v němž byl i polní lazaret.
Dvacet vojáků wehrmachtu pak už jen odevzdaně čekalo v kasárnách. Když do města přijely první oddíly Rudé armády, Němce zmasakrovaly.
Ještě týž den do Rakovníka dorazil gardový útvar Rudé armády, jehož velitel nechal samozvané sovětské soudce okamžitě bez soudu postřílet, protože popravili Němce už po podepsání příměří.
"Vojáci wehrmachtu i Rudé armády skončili ve společném hrobě," líčí paradoxy konce druhé světové války Bedřich Martinic.
Mladého Helmuta Kleina se s dalšími Němci podařilo identifikovat a pietně pohřbít odděleně od masového hrobu.
Za osudy čtyř tisíc dosud nepochovaných vojáků v Ústí nad Labem se nicméně podle Martinice skrývají stovky podobných příběhů.
Kam s padlými vojáky?
Společnosti Pargent se podařilo po pádu komunismu vybudovat v Česku devět hřbitovů pro padlé německé vojáky. Ostatky těch z Ústí nad Labem měly být původně po dohodě s pražským magistrátem pohřbeny na bývalém německém Evangelickém hřbitově v Praze-Strašnicích.
Fritz Kirchmeier z německého Lidového spolku pro péči o válečné hroby nyní přiznává, že celý projekt zkrachoval kvůli nedostatku peněz. "Hledáme jiné vhodné místo mimo Prahu, s nímž by nebyly spojeny tak velké náklady," říká.
