Ale bylo by laciné vyčítat politikům celosvětově zaběhnutou praxi, že úspěchy se přisvojují a neúspěchy shazují na předchůdce.
Základem současného růstu bylo vytvoření systému pobídek pro investory, budování průmyslových zón a privatizace bankovního sektoru v době vlády Miloše Zemana.
Hlavním tahounem růstu je totiž export a letmý pohled na žebříček největších vývozců tezi o vlivu zahraničních investic potvrzuje.
Dřívější kroky byly drahé, vždyť jen oddlužení bank stálo státní kasu stovky miliard. Privatizované banky bez politického vlivu ovšem začaly půjčovat na smysluplné projekty a ve velkém úvěrovat domácnosti, jak spotřebu, tak investice do bydlení.
Paroubkův kabinet však rychle zapomíná na dřívější sliby sociálnědemokratických vlád, že v časech dobrých se začne myslet na ty zlé. Dopuje tygra stejným způsobem, který je ospravedlnitelný jen v době útlumu a potřeby nakopnutí růstu.
Vždyť rostoucí výdaje vlády podle odborníků přiživují růst nejvíce v dosavadní historii. Současný kabinet si tak možnost pozitivní prezentace do určité části sám kupuje za veřejné peníze.
Například z 80 miliard za Telecom nešla na snížení dluhů ani koruna a na dluh půjde i růst platů státních zaměstnanců či sociálních dávek.
Privatizační příjmy však brzy vyschnou a na bruselské dotace není radno spoléhat. K nim musí vláda dodat velkou část z vlastního a rozpočet zatížený více než 80 procenty má takové možnosti značně omezené.
Nic z výše uvedeného by nebylo nijak zvlášť alarmující, zadlužení je i přes rychlý růst dluhů stále na snesitelné úrovni a kondice ekonomiky opravňuje spíše k optimismu než naopak. Problém je, že Paroubkova vláda vůbec nevnímá hospodaření na dluh jako problém a neví jak, či nechce fungovat jinak.
