Taková loajalita, jakou pozorujeme u mnohých cizinců, nepadá z nebe a není rozhodně jednosměrnou ulicí. Má-li se jí stát od svých občanů dočkat, musí nabídnout jakousi protihodnotu. Musí prokázat, že sám činí, co od nich žádá. Že za nimi stojí, že se za ně v kritických okamžicích bere, a to bez rozdílu a bezpodmínečně.
Že je schopen zafungovat v situacích, kdy si člověk sám nemůže poradit.
Angličané mají pro tuto vzájemnou oddanost pěkné úsloví: v dobrém či zlém, má zem. Na rozdíl od nás jim historie dala možnost budovat a prověřovat ji po staletí. Je to žitá zkušenost, nepřenositelná jinam. Právě složité, kritické situace, jako jsou letošní povodně, představují momenty, v nichž pevný vztah občan - stát může začít zapouštět své kořeny.
Povodňová kalamita je skutečně pro stát příležitostí, aby si naši loajalitu vysloužil. Dobře fungující krizový management, spolehlivě pracující záchranný systém, rychle probíhající evakuace čtvrt milionu lidí. To vše jsou příklady námi dobře investovaných peněz, navzdory tomu, že skončily v kapse státu.
A ještě jeden důležitý aspekt povodňová zkušenost přináší. Stát není o mnoho víc než společné úsilí jeho obyvatel. Chodili jsme v uplynulých dnech kolem tisíců pytlů s pískem tvořících provizorní hráze. Pískem musel někdo ty pytle naplnit, ony hráze z nich postavit. Zhusta to byli ryzí dobrovolníci, lidé, které nikdo nikam nenavelel kromě sebe samých.
Pocit, že my jsme stát, je důležitý. Přivádí nás k poznání, že pokud jej podvádíme, dopouštíme se podvodu na sobě samých.
Chybějí-li námi neodvedené daně v krabici pochybného ministerského sekretáře, cítíme zadostiučinění. Budou-li chybět při rekonstrukci zaplavených území, dostaví se pocit studu.
Zdá se, že ze zmíněného anglického pořekadla zvládáme dobře jeho "zlou" polovinu. Jak stát, tak my jako jeho obyvatelé. Kéž by se pocit loajality přelil ze dnů pohromy i do dnů všedních.
