V místnosti je 21 postelí. Nad každým lůžkem visí moskytiéra a na každém z nich leží dítě i matka, která, jak je v Africe zvykem, pro chorého potomka vaří i pere. Kapacita je plně vytížena, zdá se. "To jste měl vidět o víkendu. Ve státní nemocnici došly zásoby krve, a tak nám převezli své pacienty. Nebylo kam šlápnout. Na jedné posteli spaly i tři děti," říká Silviin manžel Michal, který rok nemocnici s osmdesáti zaměstnanci spravoval po stránce manažerské.
K dobrému přidává, jak personál s pacienty zápasí o noční svícení: "Ve svých domovech elektřinu většinou nemají, tak tady u nás si jí chtějí užít a nejraději by nechali světla zářit po celou noc."
Dobrodenková i její kolegyně ze Slovenska pediatrička Julia Vujčíková obejdou celý pokoj a přes tlumočníka z řady sestřiček krátce promluví s každou z matek. "Nutíme sestry, aby z jazyka luganda do angličtiny překládaly co nejpřesněji, abychom mohly co nejlépe posoudit rozsah potíží," říká Dobrodenková s tím, že to občas nevyjde a v překladu se tu a tam něco ztratí.
Všemocná injekce od šamana v bílém plášti
Kromě ošetření se snaží rodičům domlouvat, aby změnili jídelníček svých ratolestí. "Podvyživených je spousta z nich jenom proto, že je stále dokola krmí kukuřičnou a banánovou kaší. Přitom si za stejnou cenu mohou na trhu koupit i jiné potraviny. Děti, které začnou jíst pestřeji, se hodně rychle spraví," dává Vujčíková recept na to, jak se zbavit nafouklých bříšek.
Jenže stále platí, že pro většinu nevzdělaných vesničanů je běloch v bílém plášti něco jako nejvyšší šaman, který sáhne do své lékárničky po magických tabletách, nebo ještě lépe po všemocné injekci, a všechny potíže jsou pryč. Pokud radí jenom slovy, asi to není dobrý šaman.
Právě kvůli víře v zázračné medicíny se nemocnice v Buikwe stává pro pacienty poslední instancí, když nezabere domácí kurýrování ani metody vesnických léčitelů. Bohužel se pro západní medicínu často rozhodnou příliš pozdě, kdy už jim není pomoci. Proto během noci došlo na pokoji pro dospělé, kde muže od žen odděluje pouze závěs, ke dvěma exitům. Oba spojené s chorobami, které lehce zdolají tělo oslabené AIDS.
"Lidé tady smrt přijímají jinak než v Evropě. S pokorou, jako něco přirozeného. Na to, že bychom chybovali, si nikdo nestěžuje," shodují se lékařky, které už zažily náročnější mise v Súdánu či Burundi.
Přízemní žluté domky, které formují padesátilůžkovou nemocnici v Buikwe, září do dáli, vysoký plot a krátce zastřižený trávníček zdobí sušící se prádlo pacientů. Uvnitř jsou sice stěny ušmudlané od všudypřítomného oranžového prachu, ale taky udržovaný operační sál, laboratoř, rentgen, ultrazvuk a dva obstarožní inkubátory. Něco jako sanitka neexistuje. Nezní to kdovíjak, ale na africké poměry je to pořád luxus.
"Chybí mi tu u nás běžné zařízení, kam se dává dítě po porodu zahřát. Tady mi nezbývá než ho dát na sluníčko. Ale nemá smysl tady na venkově budovat specializovanou kliniku. Důležitější je mít základní vybavení, které personál dokáže bez problémů ovládat," říká Vujčíková.
Nemocnice byla postavená hlavně z peněz dárců Arcidiecézní charity Praha. Takto rozšířila svoje aktivity v Buikwe, kde organizuje pomoc pro chudé školáky pomocí projektu Adopce na dálku. Do plného provozu vstoupila v létě 2007. Dobrodenková vyjíždí z počítače statistiky za prvních dvanáct měsíců činnosti.
"Měli jsme 3 602 lůžkových pacientů, 21 998 konzultačních návštěv, zemřelo tu 705 lidí, narodilo se 392 mimin," vyhledává v tabulkách.
Právě porody jsou jednou z priorit nemocnice. Úmrtnost novorozenců (v průměru mají pouze kolem dvou kil) a rodiček je v Ugandě kvůli nedostatečné stravě a špatným prenatálním vyšetřením děsivá. Z průměrných osmi operací týdně se většinou jedná o císařské řezy, ke kterým se na rovníku musí sáhnout mnohem častěji než v našich zeměpisných šířkách.
V původním projektu se také plánovalo školení "porodních bab". V tomto však nemocnice zaostává. A proto dlouho zápolí s tvrdou kritikou ze strany Josefa Donáta, který byl původně určen jako zdravotnický šéf kliniky, ale ještě před spuštěním se s Arcidiecézní charitou ve zlém rozešel. Podle Donáta se plánované porodnicko-gynekologické zařízení změnilo v obyčejný špitál. Místním to však evidentně nevadí a péči doktorů ze střední Evropy si pochvalují.
Provoz nyní udržuje Arcidiecézní charita Praha z peněz dárců a slovenské Vysoké školy zdravotníctva a socialnej práce sv. Alžběty, která je zodpovědná za placení lékařského personálu. Třetina nákladů se uhradí z ugandských zdrojů. Vláda platí část místních zaměstnanců a podílet se musí i pacienti.
Davida Ratha by možná překvapilo, že v Buikwe jdou poplatky do tisíců. Dospělý za návštěvu doktora zaplatí 6 tisíc místních šilinků, děti a těhotné polovinu. V přepočtu je to zhruba 60 korun, sice to zahrnuje i léky a laboratorní vyšetření, ale určitě je to mnohem větší rána pro rozpočet ugandského vesničana než třicetikorunová sazba pro občana Česka.
Ve státní nemocnici sice mají nárok na ošetření zdarma, ale v praxi je potřeba nejdříve vytáhnout úplatek, aby se místní doktor na chorého vůbec podíval.
Poplatek v Buikwe je podle lékařů nutný, aby si místní péče více vážili a nemysleli si, že vše, co přijde od bělocha, je zadarmo. "Neodpouštíme je, často ale rodinám nabídnu, aby někdo pobyt v nemocnici za svého příbuzného odpracoval. V tu chvíli se obvykle peníze nějak najdou," směje se Dobrodenková.
Kdo neřeže, není doktor
"Někdy musíš zakřičet, že jde o život, aby se hnuli," popisuje Vujčíková pomalejší tempo afrického personálu při operacích. Taky jí vadí nepořádnost sester, když každý obal házejí na zem. Na druhou stranu vyzdvihuje jejich kompetentnost. "Sestry jsou v Africe polodoktory, samy předepisují léky a nás volají, jen když si s něčím opravdu nevědí rady."
Nejvíce si pochvalují místního mladého chirurga Innocenta Nkonwu, kterého se po dlouhém shánění povedlo přivést do Buikwe loni na podzim. Vystudovaní lékaři jsou v Ugandě nedostatkovým "zbožím" – buďto rovnou zamíří do Evropy, nebo se uchytí v nejlepších klinikách v metropoli Kampale. Jen tak pracovat v obyčejné venkovské nemocnici u Viktoriina jezera se ugandským specialistům moc nechce.
"Jsem tu proto, abych se od evropských doktorů učil a zlepšoval se," říká Nkonwa ve shodě se zdravotními sestrami. "Učíme se i my od něj," říká s uznáním Dobrodenková. Například improvizaci.
Nkonwa ve shodě s africkým přesvědčením, že správný doktor řeže, se nebojí jít i do riskantní operace. A při absenci anesteziologa je při operaci schopný zastat i jeho práci. "Po zkušenostech z Afriky už jsem i v Evropě schopna rozeznat některé problémy poklepem a nepotřebuji na ně přístroje, které v Africe chybí," říká Dobrodenková.
Do čtyř let po otevření by se nemocnice měla předat do rukou místní farnosti. Dobrodenková však pochybuje, že je to možné. "Medicínsky by to tady zvládli i bez nás, ale manažersky ne. Mohlo by to skončit tím, že by se tu všechno rozkradlo a zpustlo. Sestrám například dáváme léky proti podpisu, aby se s nimi nekšeftovalo," popisuje Dobrodenková potíže, se kterými se na černém kontinentu musí počítat.
Dodává, že cílem je ukázat Uganďanům, jak by v jejich zemi mělo fungovat dobré zdravotnické zařízení. Taková vzorová nemocnice na kraji pralesa.
