Možná je zeměpisná poloha osudem. Britové a Japonci mají jako ostrované velmi opatrné vztahy se svými velkými kontinentálními sousedy, s Evropou a s Čínou, – a často i komplex nadřazenosti nad nimi. Oba národy svou izolaci historicky kompenzovaly silnými centrálními vládami, mocným námořnictvem, dynamickým podnikatelským duchem, pulzující kulturou a imperiálními ambicemi.
Zůstat stranou a nad věcí
Japonsko a Velká Británie dnes předstírají, že jsou otevřenými společnostmi a že se podílejí na procesu globalizace. Ve skutečnosti zůstávají obě země většinou zahleděné do sebe a znepokojené z rozpadu své původní kultury. Obě se zoufale snaží držet na odstup přistěhovalce, ať už prostřednictvím kulturní segregace ve Velké Británii nebo prostým odmítáním v případě Japonska. Čím více jsou civilizace vzájemně provázané v novém světovém pořádku, tím větší cítí Japonci a Britové pokušení zůstat stranou a nad věcí.
V Japonsku se izolacionistické tendence projevují současnou nostalgií po období Edo, které trvalo od roku 1600 do roku 1868, než císař Meidži otevřel Japonsko světu. Heslo „zpátky k Edu“ se stalo převládající náladou a tématem veřejných debat, které podporují spisovatelé, experti a historikové typu Inose Naokiho (jenž je zároveň viceguvernérem Tokia). Podle těchto názorů byli Japonci mnohem šťastnější ve svém uzavřeném světě, kde žili v blažené izolaci od touhy po hmotném úspěchu a mezinárodním postavení.
Japonští turisté v Českých Budějovicích.
Tento diskurz „zpátky k Edu“ se přetavuje v odmítání mladých Japonců učit se cizí jazyky nebo cestovat do zahraničí. V Evropě, Severní Americe i jinde již všudypřítomné japonské turisty ze sedmdesátých let minuléhos století nahradili Číňané a Korejci. Počet Japonců studujících v zahraničí se ocitl na novém minimu právě ve chvíli, kdy se na evropské a severoamerické univerzity houfně hrnou Jihokorejci a Číňané. Dokonce i nejslavnější světové univerzity od Harvardu po Oxford registrují méně japonských studentů.
To si nedovolila ani Thatcherová
V této věci Britové do značné míry Japonce napodobují: stále méně se jich učí cizí jazyky, studuje v zahraničí a vydává se po tradiční dráze v podobě práce v Hongkongu, Singapuru či Austrálii. Tato nálada „malé Anglie“ je tak rozšířená, že se dnes vláda premiéra Davida Camerona ocitá v pokušení uspořádat referendum o otázce, zda chtějí Britové setrvat v Evropské unii; riskovat toto hlasování se přitom nikdy neodvážila ani evropská arciskeptička Margaret Thatcherová.
Vyhlídka referenda odráží převládající náladu mezi britskými konzervativci, kteří jako model britské role ve světě někdy uvádějí Norsko – zemi stojící mimo EU, jejíž hlavní rolí v globálních záležitostech je udělovat Nobelovu cenu míru. Jistě, Norsko má nejvyšší příjem na obyvatele na světě. To však není relevantní měřítko, s nímž by se měly Velká Británie nebo jiné západní země srovnávat, protože Norsko má nepočetnou homogenní populaci a obrovské – a dobře spravované – přírodní zdroje.
Bůh ochraňuj královnu. Britové čtyři dny slavili diamantové výročí královny Alžběty II. na britském trůnu. Jedním z vrcholných okamžiků oslav byla obří flotila, která proplula po Temži. Nechyběla v ní ani samotná oslavenkyně. Lidé ji zdravili ze břehů, ale i z bytů nedaleko slavného Tower Bridge, kde plavba končila.
Kdyby dostali Britové otázku v referendu, je docela možné, že by EU opustili, protože ji nikdy neměli rádi. Tím by však bezděky posílili federalisty na kontinentu, a tak urychlili integrační dynamiku, kterou dnes chtějí zastavit.
Navíc by Britové unii opustili právě ve chvíli, kdy se do ní Island, Srbsko, Turecko a Ukrajina snaží - navzdory současné evropské krizi - dostat. A přestože je možná v krizi i eurozóna, země jako Polsko se k ní stále chtějí v brzké budoucnosti připojit. Britové sice ohrnují nos nad eurem – na které je vázaný dokonce i údajně nezávislý švýcarský frank –, avšak tato měna téměř jistě zůstane i do budoucna jediným platidlem téměř tří set milionů Evropanů.
Pouhý projev národní ostražitosti
Izolacionismus v japonském i britském podání není pouze krátkozrakou volbou, ale může být i volbou nebezpečnou, a to zejména pro Japonsko - vzhledem k vzestupu Číny za jeho humny. Japonsko i Velká Británie, přestože si to možná nechtějí přiznat, jsou závislé na globálním trhu. Izolacionismus by zanechal jejich občany nepřipravené na střet s konkurencí a jejich vlády vyřazené z rozhodovacího procesu, který má dopad na globální ekonomiku a obchod. Stejně tak nemůže izolacionismus zaručit národní bezpečnost v době sílících hrozeb ze strany teroristických skupin a sílících ambicí ze strany Číny a Ruska.
Norské ropné plošiny
Nostalgie po období Edo v Japonsku a po norském modelu ve Velké Británii není racionální volbou. Jde o pouhý projev národní ostražitosti v době globálního soupeření kultur, ekonomik a nastupujících strategických ambicí.
Národy – podobně jako jednotlivci - se někdy unaví a zatouží po svém idealizovaném mládí. Historikové nazývají tento stále se navracející jev „deklinismem“. Ať už mu říkáme takto, anebo ho označujeme za touhu vzít si dovolenou od dějin, každopádně se zdá, že Japonsko a Velká Británie dnes volí cestu, která jen urychlí jejich úpadek.
Autor je francouzský filozof a ekonom, napsal mimo jiné knihu Economics Does Not Lie (Ekonomie nelže).
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek ma mezititulky jsou redakční.
