Předchozí, v pořadí druhé album skupiny Limbo, nazvané Kalimbo, bylo Akademií populární hudby nominováno na cenu Anděl Allianz 2008 za Album roku v kategorii Jazz a Blues. Nynější CD Out of Body skupiny Limbo se od něho značně liší.
Není tu dřívější latinský charakter se snadno stravitelnými melodickými konturami; nyní daleko větší prostor dostává téměř freejazzové rozvíjení a střídání náladových ploch, převážně v lyričtější, uklidňující atmosféře. Rytmika většinou nasazuje uvolněný groove se zajímavou, často i elektronickou barvou. Nad ním se vynořuje a zase mizí sopránka nebo tenor a občas i basklarinet Pavla Hrubého a celkem střídmě prezentovaná kytara Jiřího Šimka. Autorsky se na této změně - vedle saxofonisty Pavla Hrubého a basisty Tarase Voloshchuka - podílí zejména klávesista Michal Nejtek. Ten se také stará o elektronické barvy a samply, a je to jeho zásluha, že album aspiruje na titul nejen nejjemnějšího, ale také nejvíce kreativního využití elektroniky na našich současných jazzových nahrávkách.
Na termínech až tak nesejde
Hrubého a Nejtkův Stalker v úvodu alba nabízí vstup elektronicky barvený, vystřídaný klidnou plochou s Hrubého tenorem, podmalovávaným Nejtkovým pianem. Zní to pořád jako normální jazz, ale elektronické barvy tomu dávají další rozměr, k němuž přispívají i výrazné bicí Martina Kopřivy. Voloshchukova skladba Dowland začne lyrickým pianem, saxofonové sólo se této náladě přizpůsobí, jeho linka ovšem melodicky překračuje hranice toho, co bychom tu mohli očekávat. Titul Voyager, podepsaný Hrubým a Nejtkem, má trochu rychlejší riffový začátek s kytarou; s pomocí piana roste do přirozené gradace, z níž se saxofon v závěru zase nenápadně vytratí. Hrubého a Voloshchuckova Native Country má nejblíž ke klasické jazzové baladě, i když závěr se tomuto vymezení vzdaluje.
O desceLimbo: Out Of Body CD, stopáž 61:36 minut, vydala firma Amplion Records. Ukázky z nedávného koncertu skupiny Limbo si lze poslechnout zde. |
Ovšem nejvýrazněji se způsob práce Limba projevuje v druhé části alba. Ve skladbě Gandhi z elektronických barev, podporovaných bicími Martina Kopřivy a příležitostnými perkusemi Tomáše Reindla, vyrůstá napětí v rytmických nástrojích, až do toho vstoupí kytara a nahrávku pak znenadání uzavře sonorní závěrečný akord.
Nejdelší, jedenácti a dvanáctiminutové nahrávky Hotel Kubrick a Solaris, jsou autorsky podepsány celým souborem. To je podivuhodné, neboť budí dojem rozsáhlejších skladeb, logicky členěných do výrazově i zvukově odlišených vět. Hudba si prostě najde svou formu bez ohledu na to, jakými prostředky se vyjadřuje. Přesvědčivě působí vnitřní vývoj a gradace v Hotelu Kubrick: kolektivní improvizací tady vzniká logická kompoziční linka. Solaris začíná něžným zvukem akustického piana, jehož fráze ukotvuje basa. Stejně něžným způsobem nastoupí Hrubý, v závěru se nakrátko do popředí vysune kontrabas hraný smyčcem. Lovering Hrubého a Nejtka je smířlivý zavírák zklidňující nálady, ale přesto plný neutuchajícího napětí.
Neznám u nás skupinu, která by s takovým zdarem dokázala pracovat tímto způsobem. Termíny jazz a alternativní hudba se tu mohou překrývat: podstatné však je, že taková hudba udrží pozornost posluchačů, kteří za ní přijdou - když se ovšem o ní dovědí. Čtyřletá existence Limba s přehledem jeho koncertních programů ukazuje, že to není lehké, ale také ne vyloučené. Neurčitý mainstream snad nemusí na naší scéně mít výlučné postavení.
