Kdybychom se podívali na politickou kulturu jako na způsob myšlení a hodnoty, které národ sdílí, mohli bychom srovnat tuto kulturu v postkomunistických a západních demokraciích?
To se takhle nedá zobecňovat. Záleží na osobní zkušenosti jedince a zároveň na dlouhodobé kolektivní paměti společnosti. Svým studentům říkám, že v Marburgu, ve městě, kde studují, založil král Filip první protestantskou univerzitu na světě. Po vestfálském míru, tedy o více než sto let později, vznikla o padesát kilometrů dále hornická vesnice s katolickým obyvatelstvem. A dokonce i teď, téměř po půl tisíciletí převratných ekonomických změn a proměn společnosti zaznamenávají v té vesnici oproti jejímu okolí ve volbách markantně větší úspěch křesťanské strany. Toto smýšlení se předává už od školky a jde dál přes různé vesnické zábavy. V meziválečném období volili katolickou stranu, pak ji nahradila křesťansko-demokratická strana. Ten koncept dlouhodobé kolektivní paměti se dá různými způsoby aplikovat ve všech evropských zemích.
Dá se říci, že se země bývalého komunistického bloku za posledních dvacet let hodnotově výrazně přiblížily Západu?
Představa o tom, co je to demokracie, se stát od státu liší. Postkomunistické země jsou ještě ve způsobu přemýšlení komunismem poznamenané, ale i to se mění. Ve volbách a v obměně vrcholných politiků je to dobře vidět. Změna ve sdílených postojích a hodnotách se ovšem nedá vztahovat na celou oblast postkomunistické Evropy. Například v Česku byly politické elity vyměněny prakticky ze dne na den. V Polsku nebo Maďarsku šlo o postupnou výměnu. Nicméně dá se říci, že v posledních dvaceti letech se především u nových členských států EU změnilo myšlení natolik, že se nedá očekávat příklon k nedemokratickému režimu. Demokratické smýšlení je markantnější hlavně u mladých lidí.
Dirk Berg-SchlosserNarodil se 10. prosince 1943 v německém Ruhlsdorfu. Vystudoval ekonomii, sociologii a politologii na Ludwig-Maximilians University v Mnichově. Doktorát získal na americké Unive University of Kalifornia. V roce 2001 hostoval na Karlově univerzitě. V letech 2003-2006 předsedal Evropské asociaci pro politický výzkum a v letech 2006-2009 byl po viceprezidentem Mezinárodní asociace pro politickou vědu. Ve svém výzkumu se zabývá především politickou kulturou, komparativní metodologií a rozvojovými studiemi. Obsáhlý Úvod do politické vědy od Dirka Berga-Schlossera a Thea Stammena čítá 372 stran, přeložil jej Rudolf Kučera a roku 2000 jej vydal pražský Institut pro středoevropskou kulturu a politiku.) |
Češi byli v posledních letech natolik znechuceni českou politikou, že kampaň Vyměňte politiky zaznamenala poměrně velký úspěch. Do Poslanecké sněmovny se tak dostali lidé i z posledních míst kandidátních listin. Děje se něco podobného jinde v Evropě?
Voliči asi chtěli využít toho, že možnost výměny politiků vůbec mají. Vyjadřují tím své politické názory, to je v dnešní době normální. Občané totiž hledají alternativní kanály, skrze které by mohli dát postoje najevo. Využívají internet, blogování a další cesty moderní komunikace nejen k vyjádření svých názorů, ale i k mobilizaci lidí se stejnými názory. A netýká se to jen mladých, třeba ve Stuttgartu vznikla skupina starších lidí, kteří chodí do ulic vyjadřovat nesouhlas s polohou budoucího vlakového nádraží.
Jak se na stav české demokracie dívají politologové v Německu?
Prvního, institucionálního stupně demokratizace jde dosáhnout poměrně rychle, souvisí se změnou volebních pravidel, podoby parlamentu, popřípadě ústavy. Druhá fáze zahrnuje vývoj politických stran a občanských hnutí, který by měl vést k tomu, že nedemokratická uskupení, ať nalevo nebo napravo, tratí na síle. Posledním stupněm je politická kultura. Ta se vyvíjí velice pomalu, zahrnuje politickou angažovanost, zvyky a vůbec způsob přemýšlení. Podle mě v postkomunistických zemích Evropské unie už více či méně ke konsolidaci došlo, možná jen s malým deficitem u Rumunska a Bulharska. Slovinsko, Česko a Estonsko patří k zemím s vyspělejším demokratickým systémem, což samozřejmě neznamená, že by tam nebyly problémy. Občas se nějaké objeví se svobodou médií a podobně.
Kalamáry Franz Josef
Ve svém výzkumu jste se zabýval i takzvaným sousedským efektem. Ovlivnilo demokratizaci v Česku právě sousedství s Německem a Rakouskem?
I to je spojeno s historií. Česko, Německo i Maďarsko byly součástí habsburské monarchie. Společná minulost se promítá i do současnosti, ať už do toho, jak lidé vnímají politiku či jakým způsobem se mezi sebou dorozumívají. Dnes jsem si dal v Brně palačinku. A měla pro mě chuť právě habsburské monarchie. Palačinky jsou totiž rakouský vynález, který i v českých zemích tak zdomácněl, že už nikoho nenapadne, že není zdejší.
Jak jste v Německu vloni komentovali pád českého předsednictví Evropské unii?
Na jednu stranu jsme to vnímali jako důsledek velkého konfliktu mezi stranami na vaší politické scéně. Na druhou stranu jako něco nešťastného, co pro Unii nebylo efektivní. Ale stalo se to, něco jako nepředvídatelná nehoda, nikdo nediskutoval o demokratickém deficitu Česka. Nedělali jsme z toho velkou vědu.
Kurier: České předsednictví EU je chaos, nehody a trapnosti
Stejná situace teď nastala v Belgii. Dívají se na vládnutí bez vlády Němci podobně?
Když se to stane, tak se to stane. Bezvládí je otázkou pro Belgii, tam je to nikdy nekončící konflikt mezi frankofonní a vlámskou částí obyvatel. Nicméně všichni tam jsou velice proevropští, možná proto se na to Němci dívali trochu jinak, než kdyby obdobná situace nastala například v Dánsku, kde existují silné protievropské síly.
Ovšem řecké ekonomické potíže se v Německu neobešly bez bouřlivé diskuse.
Není příliš pěkné od jednoho člena rodiny podvádět ostatní. Ale stalo se a záleží na tom, co se s tím udělá. Mohli jsme Řecko z evropské rodiny vyloučit, ale řekli jsme mu, ať už příště nepodvádí, a pomohli mu. V případě Řecka nešlo jen o krátkodobou záležitost. V jejich společnosti se vyvinul dlouholetý zvyk podvádět stát na daních, provozovat šedou ekonomiku. A není jednoduché se takových zlozvyků zbavit, proto tam hodně lidí protestuje.
Řecko musí dělat bolestivé škrty. Jeho obyvatelé se s tím ale odmítají smířit.
V čem se z hlediska ohrožení demokracie liší tato hospodářská krize od té, která předcházela druhé světové válce?
V evropských zemích nynější krize neovlivnila stabilitu demokracie. Je tady dokonce vidět větší míra spolupráce na straně politických lídrů jednotlivých zemí. Nestalo se nic jako ve třicátých letech minulého století, kdy se při krizi státy snažily uchránit svou kůži na úkor souseda. Kdežto teď jsme v Německu podporovali prodej nových aut takzvaným šrotovným, z čehož těžily nejen německé automobilky - když si lidé koupili třeba fiat, i ten na tom vydělal. Mělo to celoevropský efekt.
Z Německa v posledních letech nepřicházelo tolik zpráv o špatné integraci muslimského obyvatelstva jako třeba z Francie nebo ze Švýcarska. Co je tedy pravdy na německém "neúspěšném projektu multikulturní společnosti", jak o tom nedávno hovořila kancléřka Angela Merkelová?
O tom, co řekla, se v médiích hodně mluví, jenže nikdo nevysvětlí reálný stav věcí. Ta debata je totiž v německé společnosti daleko širší a vede se v podstatě o něčem jiném. Lidé se zajímají o migraci, o lidi, kteří přicházejí například z Turecka. V Německu už žije i třetí generace Turků, je tady možnost, že by Turecko vstoupilo do Evropské unie. O tom všem a o dalších tématech probíhá veřejná diskuse. V médiích se to však odehraje výroky několika politiků, kteří se populistickými projevy snaží nasbírat body.
Německá kancléřka Angela Merkelová.
Dnes už bývalý člen vedení německé centrální banky Thilo Sarrazin ve své knize, která vyšla v létě, napsal, že muslimové podkopávají německou společnost. Většina Němců jeho knihu nezavrhla. Stupňuje se napětí mezi etnickými Němci a přistěhovalci?
Ano, vydání Sarrazinovy knihy si rovněž vysloužilo značnou pozornost médií. Podle mě v knize jen vyjádřil předsudky o národnostních menšinách, které jsou ve společnosti běžné. Výraznější fenomény tohoto typu bychom mohli hledat třeba v Nizozemsku, Dánsku, po nedávných volbách i ve Švédsku. Naštěstí pro Německo lidé, kteří na sebe upozorňují jako Sarrazin, nechtějí vstoupit do politiky. Ale i kdyby se objevil někdo, kdo by chtěl protiimigrantským étosem v politice zaujmout, v Německu by neuspěl.
Člen vedení německé centrální banky Thilo Sarrazin se svojí kontroverzní knihou
Panuje protimuslimská nálada v celé Evropě, nebo je to jen záležitost několika států?
V každé zemi tvoří muslimští přistěhovalci jiné procento obyvatel. Ve Francii už dlouhá léta žijí imigranti především ze severní Afriky. Do Německa od šedesátých let přicházejí Turci, ale jejich počet už neroste a v posledních pěti až deseti letech dokonce klesá. Mnoho Turků se totiž vrací do své rodné země. Pak je tady také možnost pro druhou a třetí generaci stát se německým občanem, jako to vidíme například u Özila nebo dalších fotbalistů z národního týmu. Téma imigrace už pro ně není aktuální, jsou plně zapojeni do německé společnosti. To se však z médií nedozvíme a vidíme jen pokusy politiků na tématu vytěžit.
Mohou se v Německu objevit návrhy zakazující nošení šátků nebo stavby nových mešit?
Stavba mešit je v Německu povolená, ale vždy k ní musí dát svolení místní samospráva. Nová mešita vždy vyvolá nespokojenost u určité části obyvatel, jako třeba projekt obří mešity v Kolíně nad Rýnem. Zatím to neústí do žádného velkého konfliktu. Nošení muslimských šátků je, co se týče škol, v kompetenci jednotlivých spolkových zemí. Například ve Würtembergu zakázali nosit šátky učitelkám. Jedna z nich se kvůli tomu teď brání u soudu a spor stále není vyřešen. Nikomu však nevadí, když muslimky nosí na veřejnosti šátky na hlavě. Burky zatím německé právo neřeší. Pouze při demonstracích nesmějí být lidé kompletně zahalení, ale to už je jiná otázka.
