Po Praze koluje mezi kulturními lidmi vtip: Vypni si mobil, hledají ministra kultury. Vznikl tak Jandák, Štěpánek, Třeštíková, Jehlička.
Jehličkovi dejme pokoj, je tam nový, třeba se chytí. Čeho se ale má chytit, není jasné. Jen tak od boku narychlo řekl "více peněz na památky"! Mohl také říci "větší prostor české básni" nebo absurdně "zlevním české romány".
Už rychlost, se kterou se ministři rodí, svědčí o tom, že žádný plán, žádný koncept, žádné ideje o "řízení kultury" mít nemohou.
Čeho se tedy mají chytat? Jandák se prosazoval rozvracením památkové péče a naivním pokřikem o bájných norských penězích pro kulturu. A jako by nebyl ministrem kultury, nýbrž ministrem těžkého názvosloví, varoval, komu že dá přes hubu. Jeho ministrování se dá shrnout: pobavil, byl to dobrý klaun.
Štěpánek nedopadl lépe, jen kultivovaněji. Nevybral si roli baviče jako Jandák, ale roli vážného intelektuála přeplněného moudrostí. Zcela nesmyslně a chaoticky destabilizoval Národní divadlo.
Aby i pobavil, obklopoval se poradci, na kterých bylo kulturní jen to, že by mohli být předobrazem pro postavu nekulturního kolohnáta v nějaké satiře.
Třeštíková, protože je jemnější, uprchla dřív, než to trápení opravdu začalo. Divit se nikomu z nich nemůžeme. Spadlo to na ně z nebe. Jejich jedinou vinou je, že podlehli lákavé nabídce se stejnou rozvahou, jako když si dítě hraje na doktora.
Výhodná sesle navíc
Vybrali je lídři, protože jsou populární (herci) nebo mají velkou vážnost tvůrce (režisérka). Cílem nebylo, aby nějak šéfovali resort kultury, nýbrž to, aby těmito svými kvalitami pomohli získávat partaji oblibu u lidí.
Jandák se dokonce chvilku třepotal na vrcholu politické obliby – lidé si rádi pletou politiku se zábavou, protože legrace je jim pochopitelně bližší než nějaká správa věcí veřejných.
Třeštíková měla zadržovat úpadek lidovců. Hle jak ctihodnou umělkyni jsme pověřili, chvalte nás. To byl politický program, který jí přiřkli.
Ministerstvo kultury vzniklo za komunistů s cílem kulturu hlídat, potlačovat a násilím obracet v propagandu. Také organizovalo devastaci památek a maskovalo policejní teror proti církvím. Krom péče (či nepéče) o památky už žádný z těchto úkolů nevykonává, přesto existuje dál.
Sesle ministra se hodí pro koaliční vyjednávání – "dali jsme vám kultúru, tak mlčte". Ministerstvo proto nikdo jen tak nezruší. Přitom téma stát a církev patří svou logikou k ministerstvu vnitra (státní správa) a zahraničí (Vatikán), péče o památky je velká odbornost, kterou těžko může řídit náhodně vzniklý laik-ministr.
Chybí kulturní politika
Kultuře není ministerstvo k ničemu užitečné, naopak požírá z rozpočtu peníze, které by kultuře k něčemu být mohly.
Pravdivost těchto vět dokazuje trvalá a dlouhodobá neexistence jakékoliv kulturní koncepce, či postaru – kulturní politiky státu.
Ministři kultury jsou bezradní, improvizují s jediným úkolem: dělat naoko, že nějaké ministerstvo kultury existuje a že z toho kultura něco má.
Mnoho lidí si myslí, patrně oprávněně, že žádné ministerstvo kultury s nějakou státní politikou vůbec není zapotřebí. Pohrdlivost, se kterou se všechny vlády k němu staví, to dokazuje.
Za totality byla úloha tehdejšího protikulturního ministerstva jasná, dnes není jasné nic. Vznikají tak kuriózní ministři, nervózní chaoti, nebo spíš politováníhodné postavy, marně tápající v malostranském paláci: co mám vlastně pro tu kulturu dělat, když už jsem jejím ministrem?
Hezky ideu ministra kultury vystihl Jandák. Otáčivé hlediště tady bude, hotovo dvacet, rozhodl jsem. Myslel, že otáčivé hlediště je ta kultura a on její zachránce. Pro existenci ministerstva kultury je tato srandovní idea málo.
