Scénář ministra Grégra na prodej českého elektrárenského monopolu v jednom balíku za vysokou cenu, navíc s jasně nadiktovanou budoucností na mnoho let, nebyl příliš reálný od samého začátku.
Okolnosti, které ho provázely, pochybnosti jen zvyšovaly. Poradce si vláda vybrala bez soutěže. Už rozběhnutý závod mezi investory svévolně měnila. Tu zatlačili horníci a přibylo patnáct let povinného nákupu uhlí. Tu si ministr Grégr usmyslel, že
Temelín si musí pojistit, a zakázal rozdělení molochu. Iluze, že privatizace má ještě něco společného s čistotou, završil Grégr návštěvou u horkého kandidáta, francouzského státního monopolu EdF. Na lince Praha - Paříž ho doprovázela jeho věrná náměstkyně, která přímo o vítězi spolurozhodovala. Do Anglie či Itálie, mateřských to zemí dalších soutěžících, však nikdo nezavítal.
Když pak Grégrovi dali Francouzi k jeho narozeninám (právě na toto datum si naplánoval vyhlášení vítěze) hořký dar v podobě mnoha připomínek, už to vypadalo, že vláda pochybný obchod zastaví. Nestalo se.
Dostali druhou šanci. S nimi i Italové, kteří však i na druhý pokus nabídli málo. Pařížané znovu hýřili připomínkami. Není se co divit, bez výhrad a za vládou žádaných 200 miliard, nechtěl český monopol nikdo. Na rozdíl od jiných privatizací, kde byli socialisté nakonec velmi úspěšní, skončila tato fiaskem.
Vycouvat z průšvihu elegantně a se ctí je umění. Vcelku se vám to podařilo, patřilo by se Miloši Zemanovi a jeho mužům potřást rukou, kdyby už žádné další pokusy nepřišly. Ony bohužel přijdou. Ministr Grégr dokonce naznačil prodej bez výběrového řízení. To už si nekoleduje o nic jiného než o ostudu.