Cestou z letiště na českou ambasádu se člověk musí prodrat zběsilou kábulskou dopravou. Všude troubí řidiči a ucpanou třídou se mezi auty proplétají motorky, chodci i různá zvířata. Sídlo českého velvyslanectví dělí od chaosu jen pár metrů, dvě závory a několik strážců. Člověk přesto jakoby přijel do jiného světa.
Jak jste se dostal k práci velvyslance v Afghánistánu?
Loni v polovině října mě vzhledem k mým zkušenostem oslovilo ministerstvo zahraničí, zda-li bych nechtěl vystřídat tehdejšího velvyslance v Afghánistánu pana Nekvasila. Asi po týdnu přemýšlení, když mě doma manželka s tou myšlenkou hned nevyhodila, jsem řekl ano.
Co vás do země, kde se teď rozhoduje osud války proti teroru, lákalo?
Lákaly mě sem profesní důvody. Afghánistán je velice zajímavá země, bohatá na historii a má i v poslední době velmi zajímavý vývoj. A i kdyby to byl stát úplně nudný, tak si uvědomte jeho sousedy. Na severu jsou postsovětské republiky, na jihu leží Pákistán s výrazným sunitským islámem, pod ním je jeho rival Indie, na východě se Afghánistánu dotýká Čína, na západě sousedí Írán s šíitským islámem. Už to je zajímavé a lákalo mě to.
Bezpečnostní situace je nejhorší od roku 2001. Dostal jste se dosud někdy do situace, kdy jste měl opravdu strach?
Ne, to nemohu říct. Ale hned první noc, kdy jsem tady spal, poblíž dopadly dvě rakety. Říkal jsem si, že je to v Afghánistánu normální a spal jsem dál. Až druhý den ráno, když tady o útoku vzrušené diskutovali, jsem si uvědomil, že to nebylo zas tak běžné. Další raketa dopadla několik stovek metrů od nás až v den voleb. Tu noc jsme tady měli i zemětřesení, takže to bylo zajímavé. Nebojím se tu, spíš se jedná o to, že možnosti jakéhokoli pohybu jsou dost omezeny. To platí zejména pro velvyslance, který musí dodržovat určitá bezpečnostní pravidla.
Jak taková pravidla vypadají? Můžete si třeba zajít na nákup?
Někdy si, v doprovodu ochranného týmu zajdu nakoupit do obchodu, ale to je čistě proto, abych se nezbláznil, protože jinak jsme - s výjimkou služebních jednání - odkázáni na areál ambasády. Člověk nikde mimo její zdi nesmí být dlouho, aby se případní útočníci nestačili navzájem svolat.
Jak vaše nové působiště snáší rodina? Žije v Kábulu s vámi?
Mám manželku, dospělou dceru a dvě vnoučata. Manželka tady se mnou ale nežije, využíváme skype (program pro komunikaci na internetu, pozn. red.) a vidíme se při dovolené. Teď je, shodou okolností, na 14 dní tady, poprvé od chvíle, kdy jsem přijel do Kábulu.
Služba v Afghánistánu je oproti jiným diplomatickým postům dost specifická. Jak vypadá takový obyčejný den afghánského ambasadora?
Vstávám v sedm hodin, do práce kráčím z vedlejší budovy třicet vteřin. Pak se snažím přes internet a další zdroje získávat obecné zprávy o nejnovějším vývoji. To potom dolaďuji s kolegy z místní diplomatické komunity a samozřejmě také s Afghánci. Následně informuji Prahu. V Afghánistánu se pracuje šest dnů v týdnu, volno je jenom v pátek. Ale to se zase pracuje v Praze, takže volný čas tady člověk příliš nemá.
Když už nějaký volný čas ušetříte, jak ho trávíte?
Chodím do tělocvičny, občas vyjedeme do prostorů, které jsou bezpečné. Ať už je to nějaká základna - vojenská nebo OSN, někdy EUPOL. Tam se ale opět setkávám s kolegy a vlastně zase pracujeme. Samozřejmě tady čtu.
Po Kábulu by opět mohly jezdit české trolejbusy
Afghánistán teď není zrovna turistická země, ale Čechů, ať už v uniformách nebo bez nich, jsou tu stovky. Objel už jste všechna místa, kde Češi v zemi působí?
Snažím se o to. Byl jsem na základně Sharana, kde jsou vrtulníkáři a navštívil jsem i Provinční rekonstrukční tým v Lógaru. Kábulské letiště navštěvuji velmi pravidelně. Byl jsem i u jednotky, která bude působit v provincii Wardak. Ještě tu působí Člověk v tísni, který má kanceláře v Kábulu i v Mazár-e-Šarífu. Tam bych se také chtěl vydat.
PETR PELZPetr Pelz (1953) absolvoval ČVUT a až do roku 1990 pracoval jako hlavní geodet pro Pražské silniční a vodovodní stavby. Pak působil ve Federální bezpečnostní informační službě. Od roku 1993 pracoval jako zástupce Náčelníka Vojenské zpravodajské služby. V letech 1996 – 2001 byl ředitelem Vojenského zpravodajství a v roce 1999 byl povýšen do hodnosti generálmajora. - V letech 2002 – 2006 působil v New Yorku jako zvláštní bezpečnostní poradce velvyslance ČR u OSN. - V letech 2006 - 2007 pracoval jako poradce ministra obrany pro problematiku zpravodajství a zahraničních vztahů. - Petr Pelz hovoří plynně anglicky, aktivně arabsky a ovládá základy italštiny, ruštiny a němčiny. Je je ženatý, má dceru a dvě vnoučata. Mezi jeho koníčky patří moderní historie, lyžování, cyklistika, poslouchá rock a jazz. |
Jak vnímáte pomoc českého PRT v Lógaru?
Ve všech zemích, kde se potýkáme s terorismem, je potřeba používat tvrdou a měkkou sílu. Tvrdá síla je zřejmá - to je vojsko, policie a bezpečnostní síly. Definice té měkké síly je složitější. Rozhodně je k ní potřeba i rozvojových programů a postupů, které lidem nabízejí jakousi sebeúctu. Z tohoto úhlů pohledu je PRT pouze jedním kamínkem v mozaice. Je to však kamínek velice potřebný a nutný, je to kamínek budoucnosti a naděje.
PRT má teď mandát do roku 2013. Jak má podle vás působit dál?
To souvisí s programem tranzice, v němž mají PRT nezastupitelnou roli. Postupně mají měnit styl práce, hrát spíše roli pomocníka. Je to hudba budoucnosti a myslím si, že půjde hodně daleko za rok 2013. Plusem českého PRT je, že jsme jednou z mála zemí, kde je PRT mezinárodně vnímáno jako projekt vedený civilisty. Hodně věcí ještě zbývá zlepšit, pochválil bych je však i za to, že většinou vychází z afghánského Národního programu solidarity. To je jeden z nejúspěšnějších programů, který v Afghánistánu funguje.
Potěšilo vás rozhodnutí o navýšení kontingentu českých vojáků v Afghánistánu?
Velmi mě to potěšilo. Před časem jsem si dal práci a spočítal pořadí zemí podle toho, kolik mají v Afghánistánu vojsk. V absolutním pořadí jsme sedmnáctí, ale přepočteno na počet obyvatel až dvaadvacátí. Dnes jsme poskočili na dvacáté místo a navýšení bude znamenat, že budeme asi tak průměrní. Vzhledem k tomu, že Afghánistán je jednou z priorit české zahraniční politiky, je to odpovídající.
Jak vnímají sami Afghánci naši pomoc?
Velmi pozitivně. Česká republika, a dříve Československo, je v Afghánistánu skutečně velmi populární. V 60. a 70. letech tady byla československá přítomnost znát. Po Kábulu jezdily československé trolejbusy, bylo tady několik cementáren, strojírenské závody, důlní zařízení, jezdily tady jawy, a to všechno si Afghánci pamatují. Ve spojení s vojsky a prací PRT naše dobré jméno dále kvete.
Jakým směrem by se podle vás měla česká pomoc Afghánistánu do budoucna vyvíjet? Na co bychom se měli zaměřit?
Stačilo by jedno slovo - vzdělání. Pomoc by se také postupně měla měnit na klasickou spolupráci, jaká tady byla v 60. a 70. letech. Musíme využít toho, že Praha navázala diplomatické styky s Afghánistánem už v roce 1937 a od té doby byla vždy přítelem Afghánistánu.
Jakou roli by v tom mělo sehrát velvyslanectví?
Ambasáda by čím dál více měla plnit standardní roli. Afghánistánem se v Praze zabývá mnoho entit - ministerstvo zahraniční, obrany, financí i některé nevládní organizace. Práci by měl na místě koordinovat zastupitelský úřad. Je ale třeba si uvědomit, že jsme tu pouze tři Češi, a o to je práce složitější.
Jedním z úkolu velvyslanectví je být oporou českým podnikatelům. Už jsou tu náznaky, že by tu Češi chtěli podnikat?
Riziko investic je pořád veliké. Vím ovšem, že jsou v jednání projekty, které by měly do Kábulu opět přinést české trolejbusy. Naráží to ale na bezpečnostní situaci a také na to, že v Kábulu jsou velmi nestandardní a nespolehlivé rozvodné elektrické sítě. Náznaků by ale mohlo být více. Tiskem proběhly informace o tom, že Afghánistán je bohatý na nerostné suroviny. Z Turkmenistánu do Pákistánu a Indie se staví plynovod. Češi by se mohli snažit něco vytěžit z toho, že tu máme vojenskou i civilní přítomnost.
Vojensky jsme už zvítězili, teď ještě politicky
Jak byste popsal situaci v Afghánistánu?
Na to není jednoznačná odpověď. V Afghánistánu jsme trochu zaspali poté, co jsme v roce 2001 velmi hladce zvítězili. Situace se začala zhoršovat a teprve letos se začalo se soustředěným protipovstaleckým úsilím. Je jasné, že tato akce vyvolá reakci a my nevíme, ve kterém momentu se dnes nacházíme. Na jedné straně je dnes bezpečnostní situace horší, ale dosáhli jsme i úspěchů, které nikdo nevidí.
Které to jsou?
O některých z nich hovořil generál Petraeus (velitel spojeneckých sil generál David Petraeus, pozn. red.) minulý týden v Londýně. Od dob Tálibánu se školní docházka zvýšila na šest milionů dětí, což je šestkrát tolik. Téměř třetina školáků jsou dívky. Kolem 85 procent obyvatel dnes má v pracovní dny možnost dosáhnout na zdravotní péči do jedné hodiny. Dvanáct a půl milionu obyvatel má mobilní telefon, čtyři a půl milionu lidí má možnost doma používat elektrickou síť, silnice umožňují lepší obchod, 450 tisíc Afghánců, většinou žen - a to je velmi důležité - využívá programu mikroúvěrů, v posledních devíti letech se vrátilo přes pět milionů uprchlíků a 70 procent Afghánců věří, že se jejich děti budou mít lépe.
A co množící se sebevražedné útoky na koaliční jednotky?
Je třeba říct, jak většina útoků, o kterých se pak mluví na celém světě, vypadá. Přijde pár chlapíků, tři se odpálí a přitom někoho ze strážných zabijí nebo zraní a během několika dalších minut jsou zlikvidováni ostatní. Základnu z vojenského hlediska nijak neohrozili, ale už se po celém světě píše o komplexním útoku. Jsou to takové propagační pokusy.
Jak vidíte osud celého tažení? Je vůbec možné zvítězit v Afghánistánu vojensky?
Vojensky byl Afghánistán dobyt mnohokrát, ale problém je území udržet. Porazit vojska, vyhnat povstalce, to je pro zkušenou a dobře fungující armádu poměrně jednoduchý úkol. Co není jednoduché, je ustanovit tu dobře fungující politický systém.
Ale proč je tady teď tedy nejvíce vojáků od začátku tažení?
Jak jsem již řekl, teprve letos byly zahájeny intenzivní a dobře koordinované vojenské i policejní protipovstalecké operace. Popravdě, je to někdy trochu nepochopitelné i mně, že si tolik vojsk nedokáže s pár povstalci poradit lépe. Ti ale nerespektují hranice, pravidelně překračují Durandovu linii do Pákistánu, a tak obnovují své síly. Svým způsobem je to taky macho záležitost, ono je to prostě baví. Okopávat motyčkou neúrodnou půdu je nuda. Úplný klid zbraní je z našeho evropského hlediska asi hodně těžko dosažitelný.
A jak tedy situaci vyřešit politicky?
Tady máme problémy my, představitelé západu. Není pravda, že je Afghánistán notoricky nestabilní země. Od doby po 2. anglo-afghánské válce v osmdesátých letech 19. století až do příchod Sovětů roku 1979 století dvacátého zde panovala stabilita až obdivuhodná. Musí ale dojít ke správnému rozdělení sil. Ústřední vláda v Kábulu potřebuje legitimitu, ale optimální autoritu musí nechat i místním stařešinům a lidem v provinciích. Jestliže začne být centrum příliš roztahovačné, jak to vidíme dnes, irituje provincie a autoritu si ji tam vybuduje někdo jiný - válečníci, zločinci, Tálibán.
Je podle vás reálné stahování z Afghánistánu v červenci 2011, jak navrhuje prezident Obama?
Stahování je proces a neznamená to, že v červenci odejde většina amerických vojáků. Tranzice proběhne na základně reálné situace, a ne podle kalendáře. Na Kábulské konferenci bylo odsouhlaseno, že tranzice skončí až ke konci roku 2014. Je možné, že v některých oblastech se tento proces ještě protáhne. Dnes jsme čtyři roky od těchto dnů a bylo by pošetilé se snažit prognózovat, co bude.
Bude se v procesu tranzice nějak měnit role armády?
Armáda bude měnit své působení z čistě vojenské síly, dostane roli spíše politického odstrašení. Bude stále více plnit úkoly v procesu předávání odpovědnosti do afghánských rukou - bude provádět výcvik, instruktáže, bude se snažit zvyšovat úroveň znalostí místní armády.
Jak je možné dlouhotrvající konflikt vyřešit?
Musíme si říct, co chceme. A já si nejsem jist, jestli si to celé západní společenství řeklo. Chceme tady zemi, která bude splňovat standardy evropské nebo americké společnosti, nebo naopak místní problémy pouze neprodyšně zapouzdříme? Výsledek bude někde uprostřed. Je nutné aby provincie dostaly takovou moc, aby to u nich nebudilo odmítání. Je přeci strašně podstatné, když má někdo alespoň pocit, že má na svoji práci nebo život vliv. Tento pocit je potřeba Afgháncům zajistit.
A kdy může Afghánistán takového stavu dosáhnout?
To opět nemá kalendář. Existují ale jistá kritéria, kterými se to dá posoudit. Když představitelé provinčních a distriktních vlád budou opravdu bydlet ve svém městě a nebudou se bát, že je někdo odpálí na chodníku. Když porostou počty dětí ve školách a budou do nich stále více chodit i dívky. Když se budou otevírat nové obchody, porostou tržnice. Tehdy stát začíná žít.
