Když určitý stát disponuje převažujícím množstvím zdrojů síly, pak pozorovatelé často hodnotí situaci jako hegemonistickou. Dnes mnozí experti tvrdí, že rostoucí moc jiných zemí a ztráta amerického vlivu na revolučním Blízkém východě naznačují úpadek „americké hegemonie“. Tento termín je však zavádějící. Například proto, že pouhé držení zdrojů síly ne vždy postačuje k dosažení žádoucího výsledku. Dokonce ani smrt Usámy bin Ládina z rukou speciálních sil Spojených států nevypovídá o americké síle v tom či onom směru nic.
Silní, ale ne příliš úspěšní
Abychom pochopili důvod, musíme se zamyslet nad situací po druhé světové válce. USA zajišťovaly více než třetinu globálního produktu a měly drtivou převahu v oblasti jaderných zbraní. Mnozí je považovali za globálního hegemona. Přesto USA nedokázaly zabránit „ztrátě“ Číny, vykázat do patřičných mezí komunismus ve východní Evropě, předejít patu v korejské válce, porazit vietnamskou Národní frontu osvobození nebo odstranit Castrův režim na Kubě.
Studie ukazují, že dokonce i v éře údajné americké hegemonie byla úspěšná jen pětina amerických snah vymoci si v jiných státech změnu prostřednictvím vojenských hrozeb, přičemž hospodářské sankce fungovaly jen v polovině případů. Přesto se mnozí lidé domnívají, že současná převaha amerických zdrojů síly je hegemonistická a že začne upadat, stejně jako dříve upadla síla Velké Británie. Někteří Američané reagují na tuto vyhlídku emocionálně, přestože by bylo ahistorické věřit, že USA budou držet převažující podíl zdrojů síly navždy.
USA nejsou starým Římem
Pojem „úpadek“ však v sobě snoubí dva různé rozměry síly: absolutní úpadek ve smyslu rozkladu nebo ztráty schopnosti efektivně využívat zdroje a relativní úpadek, při němž zdroje síly jiných států začnou být větší nebo se efektivněji využívají. Například Nizozemsko v sedmnáctém století doma vzkvétalo, ale jeho relativní síla upadala, neboť rostla síla jiných států. Naopak Západořímská říše nepodlehla jinému státu, nýbrž vnitřnímu rozkladu a davům barbarů. Řím byl agrární společností s nízkou hospodářskou produktivitou a vysokou mírou vnitřních sporů.
Forum Romanum bylo v dobách antického Říma centrem všeho dění. Nacházelo se zde mnoho trhů, chrámů, bazilik, vítězných oblouků, ale také místa, kde působili řečníci a politici. V současně době naleznete na Foru Romanu jen ruiny památek pocházejících převá
USA sice mají problémy, ale jen stěží odpovídají popisu absolutního úpadku ve starém Římě – a podobně zavádějící je i analogie s úpadkem Británie, jakkoliv je populární. Británie měla impérium, které obepínalo svět, vládlo více než čtvrtině lidstva a těšilo se námořní převaze. Mezi relativními zdroji síly imperiální Británie a současné Ameriky však existují velké rozdíly. V době první světové války disponovala Británie mezi velkými mocnostmi až čtvrtým nejvyšším počtem vojáků, měla čtvrté nejvyšší HDP a třetí nejvyšší vojenské výdaje. Výdaje na obranu dosahovaly v průměru 2,5-3,4% HDP a impériu do značné míry vládly lokální jednotky.
V roce 1914 zajišťoval čistý vývoz kapitálu z Británie důležitý finanční zdroj, ze kterého se dalo čerpat (třebaže se někteří historikové domnívají, že by bývalo lepší investovat tyto peníze do domácího průmyslu). Téměř třetina z 8,6 milionu britských vojáků ve druhé světové válce pocházela ze zámořských držav.
Sladký život v britských koloniích? Jak pro koho... Snímek ze Severní Rhodésie, rok 1910
Se vzestupem nacionalismu však začalo být pro Londýn stále obtížnější vyhlašovat válku jménem impéria, jehož obrana se stala větší zátěží. Naproti tomu Spojené státy měly od roku 1865 kontinentálně založenou ekonomiku imunní proti rozpadu podél národnostních linií. Navzdory všem lehkovážným řečem o americkém impériu jsou USA méně spoutané a mají více stupňů volnosti, než kdy měla Británie. Geopolitické postavení Ameriky se také hluboce liší od postavení imperiální Británie: zatímco Britové čelili stále silnějším sousedům v Německu a Rusku, Amerika těží z přítomnosti dvou oceánů a slabších sousedů.
Cyklická přesvědčení o úpadku
Navzdory těmto rozdílům jsou Američané náchylní vůči cyklům víry v úpadek. Otcové-zakladatelé se báli srovnávání s úpadkem římské republiky. Další bytostně americkou vlastností je navíc kulturní pesimismus, jehož kořeny sahají až k puritánským základům země. Jak před půldruhým stoletím poznamenal Charles Dickens, „má-li se věřit jejím jednotlivým občanům, do posledního člověka, pak je [Amerika] neustále sklíčená, neustále stagnuje, neustále prochází alarmující krizí a nikdy tomu nebylo jinak“.
V nedávnější době ukázaly průzkumy všeobecnou víru v úpadek, když Sovětský svaz vypustil v roce 1957 Sputnik, a poté znovu během hospodářských šoků v Nixonově éře v 70. letech a po rozpočtových schodcích Ronalda Reagana v 80. letech. Na konci posledně jmenované dekády Američané věřili, že jejich země zažívá úpadek, avšak již o deset let později byli přesvědčeni, že USA jsou jedinou supervelmocí. Dnes mnozí z nich opět začali věřit v úpadek.
První umělá družice - Sputnik 1
Cyklická víra v úpadek vypovídá spíše o psychologii Američanů než o skutečných přesunech zdrojů síly. Někteří pozorovatelé, například harvardský historik Niall Ferguson, se domnívají, že „debatování o fázích úpadku může být ztrátou času – je to spíše náhlý a nečekaný pád, čeho by se politici a občané měli nejvíce obávat“. Ferguson je přesvědčen o tom, že zdvojnásobení veřejného dluhu v nadcházejícím desetiletí nemůže samo o sobě nahlodat americkou sílu, ale mohlo by oslabit dlouho přijímanou víru v americkou schopnost přestát jakoukoliv krizi.
Ferguson má pravdu v tom, že se USA budou muset vyrovnat se svým rozpočtovým schodkem, aby si zachovaly důvěru na mezinárodním poli, ale jak ukazuji ve své knize Budoucnost síly, něco takového rozhodně spadá do palety možných výsledků. Před pouhými deseti lety se Amerika těšila z rozpočtového přebytku, než daňové škrty George W. Bushe, dvě války a recese vytvořily fiskální nestabilitu. Z hlediska konkurenceschopnosti řadí Světové ekonomické fórum americkou ekonomiku stále poblíž světové špičky a rovněž politický systém se svým typicky chaotickým způsobem pomalu začal potýkat s nezbytnými změnami.
Někteří lidé věří, že do voleb v roce 2012 lze dosáhnout politického kompromisu mezi republikány a demokraty; jiní naznačují, že k dohodě pravděpodobněji dojde až po volbách. Tak či onak, nejasná prohlášení o úpadku hegemona by se pak znovu ukázala jako zavádějící.
Joseph S. Nye jr
Joseph S. Nye, Jr. je profesorem Harvardovy univerzity a autorem knihy The Future of Power (Budoucnost síly).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Na podcast tohoto komentáře v angličtině vás navede následující odkaz:
http://media.blubrry.com/ps/media.libsyn.com/media/ps/nye94.mp3.
Titulek, perex a mezititulky jsou redakční.
