Před branami velkého finále skončil centrista Francois Bayrou se ziskem kolem 18,5 procenta, čtvrté místo zbylo na ultrapravičáka Jean-Marie Le Pena, jehož jméno vhodilo do urny 11 procent voličů.
Hlas Paříže dokonce nezní tak silně už ani v Evropské unii a téměř se ztratil poté, co Francouzi řekli v referendu euroústavě ne. A neustále někoho poučující prezident Jacques Chirac už šel mnohým na nervy.
Změní se snad něco teď, když si jedna z největších evropských zemí volí novou hlavu státu? Budou snad Nicolas Sarkozy a Ségolene Royalová, dva dlouho dopředu nejsilnější kandidáti, kteří včera večer postoupili do druhého kola voleb, jiní?
Naděje je spíše malá. A jen u Sarkozyho. Proto je prakticky jisté, že se 6. května, kdy proběhne druhé kolo hlasování, tento důležitý stát při jakémkoli výsledku nedočká ani svého levopravého Blaira, ani své pravolevé Merkelové. Ve vztahu k České republice pak nemůžeme očekávat vůbec žádné novinky.
Francouzi budou především dál řešit, či spíše neřešit problémy sami se sebou. A dál pojedou svoji politickou Tour de France, která má cíl někde v mlze. Málokterá evropská země totiž s takovým nepochopitelným odmítáním a tak strašně nepružně zareagovala na globalizaci ve světě v posledních dvaceti letech.
Naopak francouzská hra na výjimečnost byla mezitím v mnoha směrech dotažena hodně daleko. Výsledky jsou spíše frustrující. Na jedné straně velmi silný sociální stát, který v některých směrech pořád funguje a pečuje o své občany. Výborné veřejné nemocnice.
Na Evropu relativně vysoká porodnost i kvůli třeba dobře fungujícím školkám zadarmo. Deset firem země patří do padesátky největších společností celého starého kontinentu. Skvělí fotbalisté, pořád vynikající vína, úžasná muzea.
Ale nezaměstnanost už 25 let neklesla pod osm procent. U mladých lidí dosahuje přes dvacet procent. Francouzi mají pracovní týden o délce pouhých 35 hodin a to se ukázalo jako chybné rozhodnutí, které hospodářství nepomáhá.
Stát vehementně odmítá otevření svého pracovního trhu obyvatelům nových členských zemí EU (i Čechům). Protekcionářská opatření jsou na denním pořádku. Ekonomika roste kromě Portugalska nejpomaleji v Unii. Před čtvrt stoletím hrubý domácí produkt na hlavu zaujímal ve světě sedmé místo, dnes sedmnácté.
Četná předměstí mnoha měst se zmítají nespokojeností vykořeněných potomků přistěhovalců. Přes to všechno naprostá většina z původních dvanácti kandidátů na prezidenta nechtěla žádné větší změny. Ostatně kandidovali také tři trockisté, komunistka, zelená, antiglobalista, nacionalista či xenofob Le Pen.
Jenom náznak k potřebným reformám projevuje pohledná Royalová. Ale současně chce zvednout výdaje na sociální věci, což by vedlo ke zvýšení daní. Sarkozy jako jediný projevil odvahu představit některé ekonomické reformy, dokonce plánuje sáhnout na sociální výhody, kvůli kterým veřejný dluh země dosahuje 66 procent HDP.
Udělá to však, když skutečně vyhraje? Nelekne se stávkujících, kteří jako vždy vystartují do ulic? Francouzi rádi o politice a svém životě hovoří, jsou zahleděni do sebe, přeceňují se, mnohé podceňují (zejména "hloupé" Američany) a neustále sami sebe pozorují.
Měnit však v podstatě nic zásadního nechtějí. Že se ženou do gigantických problémů, to si tolik nepřipouštějí. Proto nečekejme zázraky ani od budoucího vítěze voleb. Přestože z Paříže uslyšíme něco úplně jiného.
A na závěr jedna zajímavost pro české uši a oči. Podle deníku Le Monde z minulého týdne ani Sarkozy, ani Royalová nechápou, že Polsko a Česko vyjednávají samostatně s USA o protiraketové obraně. To odcházející Chirac rovnou před časem říkal, že by bylo lepší, kdybychom "mlčeli". Škoda, že "sladká Francie" už dávno není sladká...
