Jak vidí zásah na Letné:
ministr vnitra František Bublan
Zatímco Hitler snil o tisícileté říši, nadnárodní socialisté snili o říši blaha navěky. Zatímco Hitlerovi pohrobci se vynořují ponejvíc na území bývalé NDR, ti Stalinovi se vynořují v Praze, kam si v době vládního chaosu pozvali soudruhy ze všech možných i nemožných koutů světa, aby dali obyvatelstvu najevo, že jich jsou miliony a že jejich doba neskončila.
Jestli tajným heslem pražského setkání byl všem dobře známý slogan "Es kommt der Tag", není zjištěno, je však pozoruhodné, že ono setkání bylo uchystáno na čtrnáctý den měsíce nisanu židovského kalendáře, což byl předvečer svátku Pesach. Člověka hned napadlo, jaká je to ironie.
Český národ před patnácti lety vyšel z područí rudých faraonů a vzdálená podobnost s židovským vyjitím z domu otroctví a porobení tu v jistém slova smyslu je. Komunisté se nám tím svým srocením vysmáli žádná osobnost formátu Mojžíšova se v Čechách neurodila, chybí vůdce, na nějž by bylo lze se spolehnout, není nikdo, kdo by věděl, jak utopit komunisty v rákosovém moři, tak jak se stalo egyptským pronásledovatelům Židů.
Zatímco nacionální socialismus zachvátil jednu zemi, která se snažila expandovat a podrobit si svět, internacionální socialismus zachvátil hodný kus zeměkoule, byl vyvážen do Afriky a Latinské Ameriky a leckde je bohužel praktikován dodnes. Že by si Hitlerovi pohrobci dneska sezvali své hnědé soudruhy ze všech koutů světa do Berlína a pořádali konferenci o tom, že stará nacionálněsocialistická myšlenka je stále živá, je zhola nemyslitelné, protože přežívá jen v pár stovkách holých hlav, zatímco idea internacionálněsocialistická stále živá je. A to je ten problém.
Svět se z nacismu poučil, z komunismu nikoliv. Svět se recidivám nacismu brání, recidivě komunismu mlčky a pasivně přihlíží.
Představa, že někde existuje země, kde se dodnes praktikuje nacionální socialismus, že ta země je v OSN a v Radě bezpečnosti, že se v té zemi budou konat olympijské hry, je zhola absurdní. Že svět obchoduje s Čínou a Severní Koreou, že EU uvažuje o zrušení sankcí uvalených na Čínu, se zdá normální.
Jenže normální to není. Chybí tu druhý Simon Wiesenthal, který by stíhal až do úmoru komunistické zločince, a když se náhodou v některé postkomunistické zemi objeví někdo, kdo po tom volá, je zle peskován a označen za zaslepeného fanatika. Socialismus přece nebyl tak špatný. Dal lidem jistoty, dal jim práci, osvobodil je. V Německu blahé paměti dal nacionální socialismus lidem také jistotu, také jim dal práci, která osvobozuje – Arbeit macht Frei – také jim dal radost z budování tisícileté říše.
Ale zatímco poválečné generace Němců se z onoho zlého snu až na nepatrné výjimky vyléčily, zatímco slušní lidé považují etapu nacionálněsocialistického rozmachu za selhání a stydí se za činy svých předků, éru internacionálního socialismu jako by nikdo za selhání nepovažoval.
Funguje totiž docela vesele dál.
Nejčastější argument zastánců této zrůdné ideologie je, že myšlenka byla v podstatě dobrá a je dobrá i dnes, jen lidé selhali. Ti staří, dodnes nevyléčení němečtí nacionální socialisté, kteří se občas zjeví jako přízrak v nějakém dokumentárním cyklu, argumentují stejně. Idea byla skvělá, jenže svět to nepochopil a německá generalita to zpackala, říkají.
V Čechách o Prvním máji asistovala policie u dvou demonstrací: nacionalistické a internacionalistické. Zasáhla proti těm, kteří plni emocí proti srocení komunistů vehementně protestovali.
Obě demonstrace byly předem řádně ohlášeny, protest proti Stalinovým pohrobkům ohlášen nebyl a antikomunisté měli smůlu. Jestliže je šedesát let po skončení války nutno žádat povolení, chcete-li protestovat proti zlu, pak se naskýtá otázka, jak se ti, kteří nám vládnou, poučili a zda vůbec. Jestliže v téhle zemi je antifašista vnímán jako slušný člověk a antikomunista jako šílenec, něco není v pořádku. Už šedesát let.
