"Slyšel jsem první menší výbuch, záhy další silnější a viděl jsem na obloze sloup kouře ve tvaru hřibu. Běžel jsem se podívat, co to bouchlo, myslel jsem, že chemička. Zjistil jsem, že je to cukrovar, kde se skladovaly zbraně a munice. Sám jsem tam jako člen strážního oddílu nalezené výbušniny odvážel. Jak to hořelo a bouchalo, granáty odsud vyletovaly do okruhu několika kilometrů a pak explodovaly. Bylo to hotové peklo," vzpomíná po pětašedesáti letech na osudovou událost ústecký rodák František Spěváček.
Bylo mu tehdy šestnáct let. V době výbuchu byl přímo ve čtvrti Krásné Březno, kde hořící cukrovar stál. Ve čtvrti snad nezůstalo jediné okno celé. Exploze zabila 26 lidí a na dvě stovky zranila.
Příčiny událostíMožné příčiny výbuchu skladu munice - nedbalost při nakládání s výbušninami Možné příčiny pouličního násilí v centru Ústí 31. 7. 1945 - spontánní výbuch nenávisti po šestileté nacistické okupaci Žádnou z verzí se dosud nepodařilo jednoznačně doložit. V roce 2005 odhalilo město pamětní desku obětem masakru v roce 1945. |
"Slyšel jsem výbuch a jel jsem se rychle na kole podívat, co se stalo. Předjel mě nějaký Němec. Jenže najednou přišlo pět chlapů s tyčemi, srazili ho na chodník a utloukli. Vůbec jsem nechápal, co se děje," vzpomíná na prvotní šok jiný Ústečan Josef H.
Šok z výbuchu rozpoutal ve městě doslova šílenství. Šířila se zpráva, že je to dílo obávané nacistické záškodnické organizace Werwolf. Oleje do ohně přilil i fanatický nacista, který na Benešově mostě provolával slávu Německu, a rozlícený dav ho shodil do Labe.
Z mostu bylo na hořící cukrovar nejlépe vidět. Začali se tam srocovat obyvatelé města. Mezi prvními doběhl na most tehdy dvanáctiletý Alois Stehlík.
"Zjistil jsem, co že to vybuchlo, a chtěl jsem rychle domů za mámou, protože jsme bydleli nedaleko cukrovaru. Ale stráže mě zastavily kousek od mostu. Tak jsem se tam vrátil, že půjdu druhou stranou Labe. V tom to ale začalo, postupně. Kdo měl bílou pásku - tedy Němci - tak ho vykazovali z chodníku. Ale někdo česky nerozuměl, tak mu dali přes držku. No a když upadl, tak do něj kopali," vzpomněl včera na první projevy začínajícího pogromu pamětník.
Pošťuchování se proměnilo ve vraždění
Násilí gradovalo. Podíleli se na něm nechvalně proslulé Revoluční gardy, civilisté i někteří vojáci československého a sovětského vojska. Prvotní pošťuchování a ponižování se proměnilo ve vraždění.
"Byli jsme tlačeni k mostu bitím holemi a latěmi z plotu. Tam jsem viděl, jak házeli muže a ženy do řeky. Neexistovala jiná cesta. Duchapřítomně jsem přelezl zábradlí a šplhal k místu, kde bylo Labe hlubší, a skočil. Rozedřený a krvácející jsem doplaval ke břehu," popisuje v posledním vydání německého časopisu Aussiger Bote (vydávají jej sudetští Němci, kteří zde kdysi žili) děsivý zážitek jedna z obětí Walter Zimmanyi.
Exploze skladiště munice v Krásném Březně odstartovala jeden z největších poválečných masakrů Němců.
Ruiny cukrovaru v Krásném Březně po explozi munice v červenci 1945.
Bylo mu tehdy sedmnáct let. Nepomohl mu ani průkaz antifašisty. Útočníci mu ho sebrali se slovy "Němec jako Němec".
Rozzuřený dav vhodil do Labe i matku s dvouletým dítětem. Zázrakem zachránila sebe i dítě, když se zachytila blízko kotvící holandské lodi. Posádka je ukryla v podpalubí.
"Jedné Němce vytrhli na mostě kočárek a on se rozjel dolů. Ta ženská křičela, tak snad neřve ani zvíře. Chytil jsem kočárek, přiběhl k té ženě a doprovázel ji přes most. Nechali nás projít, jen na mě křičeli, ať ji nespouštím z očí," vzpomněl na další scénu s dítětem Ústečan Josef H. Češti, kteří se podobně snažili napadeným pomoci, se také stávali terčem násilí.
Nejen na mostě se odehrávaly děsivé scény. Také na dalších místech v centru města umírali lidé. Poté, co Walter Zimmanyi vyplaval z řeky, se oklikou vracel domů. Ve městě ho ale násilníci znovu odlapili a tentokrát vhodili do protipožární betonové nádrže na Mírovém náměstí.
"Bylo tam asi 100 až 150 Němců. Dav na nás házel dlažební kostky. Mnoho lidí bylo zasaženo a utopilo se. Ztrácel jsem vědomí. Náhle nastalo ticho. Vojáci, ruští nebo českoslovenští, se zbraněmi v rukou udělali tomu nesmyslnému řádění konec," popisuje Zimmanyi.
Viníci se nenašli
Úděsné divadlo trvalo zhruba hodinu. Poslední průzkum historiků odhaduje, že masakr připravil o život mezi 40 až 100 lidmi.
Nikdy se nepodařilo jasně vyšetřit příčinu výbuchu muničního skladu ani určit viníky následného masakru. Ale událost propagandisticky využila česká i německá strana. Pro českou byl po desetiletí 31. červenec 1945 dnem největšího teroristického činu Werwolfu a doklad o neschůdnosti dalšího soužití Čechů a Němců.
V sudetoněmeckých kruzích je událost zase cynicky zveličována jako "sudetské Lidice" s 2 700 mrtvými. Ještě dnes mají na obou stranách tyto pochybné teze vášnivé zastánce.
