Jedna z Ukrajinek byla v tuzemsku zaměstnaná od roku 2008. Když jí o pět let později skončilo pracovní povolení a tím pádem i pracovní poměr, byla zrovna kvůli rizikovému těhotenství na neschopence.
Poté, co o dva měsíce později porodila, neměla v Česku trvalý pobyt, pouze povolení k dlouhodobému pobytu. Nemocnice proto po ní náklady spojené s porodem začala vymáhat, protože podle rozhodnutí VZP se tou dobou už neúčastnila veřejného pojištění. Žena se proto začala bránit u soudu.
Podobný problém řeší i druhá z Ukrajinek, po níž Ústav pro péči o matku a dítě vymáhá skoro 700 tisíc za lékařskou péči a hospitalizaci jejího novorozeného syna. Ačkoli se žena tou dobou jako zaměstnaná účastnila systému veřejného zdravotního pojištění, její syn během hospitalizace nikoli. Žena se zavázala péči zaplatit, když hrozilo úmrtí dítěte.
Ochranu zdraví a bezplatnou péči nelze zaměňovat
Protože Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6, které případy řeší, dospěly k závěru, že použití příslušných paragrafů zákona o veřejném zdravotním pojištění může být vůči některým cizincům a jejich dětem pobývajícím v Česku diskriminační, obrátily se na Ústavní soud.
Napadená ustanovení stanovují, že účastníkem veřejného zdravotního pojištění je v tuzemsku český občan, člověk s trvalým pobytem na území České republiky, nebo člověk bez trvalého pobytu, pokud je zaměstnaný u českého zaměstnavatele. Udávají také podmínky vzniku a zániku účasti na něm. Návrh na jejich zrušení však Ústavní soud zamítl.
„Ústavní soud shledal, že neexistuje žádné ústavně zaručené právo, které by zajišťovalo bezplatnou zdravotní péči i dalším osobám,“ uvedl soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček.
Podle něj je potřeba odlišovat ústavní záruku práva na ochranu zdraví, které náleží každému, od práva na bezplatnou zdravotní péči, které náleží výslovně českým občanům. „Zákonodárce zde jde nad rámec, protože právo přiznává i všem s trvalým pobytem i pracovníkům zaměstnavatelů, kteří tu mají sídlo či trvalý pobyt,“ upozornil soudce zpravodaj.
Rozlišování závazků státu ze sociálních práv vůči různým skupinám obyvatelstva podle kritéria těsnosti vazby osoby ke konkrétnímu státu není podle nálezu Ústavního soudu neobvyklé či dokonce podezřelé. Systémy sociálního zabezpečení podle něj mají „výsostný teritoriální charakter“.
„Naprosto souhlasím s verdiktem. Nelze otevřít bránu pro zneužívání českého veřejného zdravotního pojištění cizinci,“ uvedl ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík na Twitteru.
Případy musí znovu řešit pražské soudy
Návrhy obecných soudů na zrušení paragrafů neargumentovaly tím, že by v zákoně bylo něco špatně, ale že by tam měly být doplněny další skupin osob. „Vymezení osobního rozsahu zdravotního pojištění je politická otázka. Ústavní soud není ten, který by měl autoritativně rozhodovat, kam dále má jít zákonodárce nad rámec minimálního standardu,“ dodal.
Doplnil také, že Ústavní soud nemohl řešit přímo tyto dva konkrétní případy, protože se případ týkal takzvané kontroly norem. Upozornil však na možnost využít komerčního pojištění. Sedm z patnácti ústavních soudců vyjádřilo odlišné stanovisko, protože s nálezem nesouhlasili.
Pražské soudy nyní musí případy řešit znovu. Ústavní soud v této souvislosti poukázal na loňský nález Nejvyššího soudu, který by v řízeních mohly zohlednit. Tento verdikt by prý teoreticky mohl umožnit justici, aby zmírnila přílišnou tvrdost zákona v podobných situacích.
