Druhý článek amnestie zastavil trestní stíhání, která trvají přes osm let a u kterých trestní sazba nepřesahuje deset let odnětí svobody. Prezident argumentoval tím, že taková délka trestního řízení je nepřiměřená.
Třicítka senátorů však navrhla Ústavnímu soudu (ÚS), aby tuto část amnestijního rozhodnutí zrušil. Byla podle nich v rozporu s hodnotami demokratického právního státu. Poukazovali rovněž na to, že zastavení trestních řízení porušuje majetková práva poškozených.
"Byť se abolice nutně - z povahy věci - práv poškozených i citelně dotýká (...), přesto jako taková coby protiústavní být uvažována nemůže," konstatoval v usnesení ÚS a upozornil, že poškození mají vždy možnost uplatnit nároky v občanskoprávním řízení.
Zájmu, který senátoři sledují, by však podle ÚS mohly vyjít vstříc soudy obecné, a to v řízeních o tom, na koho a jak abolice dopadá. "Kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, by mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání tomu korespondující dobu nezapočítat," napsali ústavní soudci.
Podle většinového stanoviska je však amnestie v zásadě nezrušitelná. "Bylo by i logicky protismyslné, kdyby si 'vyvažovaná' moc soudní mohla zásah proti sobě samé odstranit tím, že by příslušný akt prostě 'zrušila'," vysvětlují svůj postoj soudci.
Celý text usnesení ÚS si můžete přečíst zde |
Rezignace na hledání a nalezení pravdy
Čtyři z dvanácti ústavních soudců však uplatnili odlišné stanovisko. Jedním z nich byl i předseda ÚS Pavel Rychetský. Podle něj měla být stížnost řádně projednána a závěry poté zohledněny v nálezu (byť zamítavém). Senátorský návrh podle něj nabízel kvalitní materiál k argumentaci.
Ústavní soud podle Rychetského stál mezi dvěma možnostmi - principem, podle něhož státní moc lze uplatňovat v případech a mezích stanovených zákonem, a nepřipuštěním možnosti, že bude existovat nepřezkoumatelné a nezrušitelné rozhodnutí. "Mrzí mě, že se (většina, pozn. red) neuchýlila ani k minimální cestě, v jejímž rámci měla možnost konstatovat, že takový stav je v demokratickém právním státu dlouhodobě nepřijatelný," uvedl Rychetský k tomu, že převážila první varianta.
K Rychetskému se připojila i Ivana Janů. Většina se podle ní dostala do rozporu, když na jedné straně říká, že amnestie není přezkoumatelná, neboť není právním aktem. Na druhé straně však připustila, že v extrémních případech by přezkum a případné zrušení v úvahu připadalo. "Pokud je Ústavní soud jednou k řízení o takovém návrhu nepříslušný, nelze v budoucnu příslušnost založit jakoukoliv vlastní úvahou," domnívá se Janů.
Amnestie by podle ní neměla být výrazem libovůle. "Potom již nemusí být aktem milosrdenství, nýbrž prostou rezignací na hledání a nalezení pravdy, rezignací na rozhodnutí o vině, tím zároveň zpronevěřením se jedné ze základních funkcí státu," píše Janů v disentu.
Soudce Vojen Güttler potom souhlasil se senátory, když podle něj bylo zasaženo do práv poškozených. "Námitka, že mohou žalovat občanskoprávně, se jeví spíše jako výsměch," konstatoval. Kromě toho tímto zásahem došlo i k narušení důvěry v právo.
327 zastavených kauz
Podle údajů z února zatím abolice zastavila 327 trestních stíhání včetně závažných kauz hospodářské kriminality. Zhruba třetina zastavených trestních stíhání se týká závažnějších trestných činů, u kterých horní hranice trestní sazby převyšuje pět let.
Převážná většina zastavených trestních stíhání trvala podle nejvyššího státního zástupce přes osm let proto, že stíhání byla dlouhodobě přerušena kvůli nepřítomnosti obviněného, přičemž v těchto starších případech nebylo obviněného možné stíhat v jeho nepřítomnosti jako uprchlého.
