Zákon výslovně říká, že provozovatel auta zajistí, „aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“.
Objektivní odpovědnost v praxi znamená, že pokud se nepodaří zjistit řidiče, nese za některé přestupky – bez ohledu na zavinění – odpovědnost provozovatel, tedy nejčastěji vlastník auta. Zákon se v roce 2011 změnil v reakci na časté využívání či zneužívání institutu osoby blízké.
Řidič neručí za připoutání dospělého spolujezdce, rozhodl Ústavní soud |
Nynější právní úprava podle soudu není protiústavní. „Zákon může stanovit provozovateli vozidla povinnosti k zajištění účinné regulace silničního provozu, kterou si vyžaduje masivní využívání motorových vozidel, s nimiž jsou přirozeně spojena některá nebezpečí pro životy, zdraví a majetek lidí. Každý, kdo se rozhodne opatřit si vozidlo, si musí být těchto povinností vědom,“ stojí v nálezu soudce Pavla Rychetského.
Ústavní soudci se problémem zabývali z podnětu Krajského soudu v Ostravě, podle kterého zákon v podstatě přenáší na provozovatele auta odpovědnost za případné pochybení jiného člověka, který usedl za volant. Odpovědnosti se může zbavit jen v případě, že do 15 dnů od doručení výzvy k úhradě sdělí údaje o totožnosti řidiče.
Zákon je podle krajského soudu v rozporu s principem právního státu a s právem odepřít výpověď. Návrh na zrušení sporné části zákona zmiňoval také rozpor se zásadou presumpce neviny a právem na spravedlivý proces.
