Ta totiž v pondělí předepsala tutéž medicínu. Pozastavila přípravu ostrovního referenda až do rozhodnutí summitu Evropské unie, který bude už za deset dní.
Do té doby jsou domácí hádky nejen neproduktivní, ale i komické.
Proti sobě totiž stojí dva legitimní a logické názory. Jeden, Paroubkův: Evropskou ústavní smlouvu svobodně podepsala česká vláda a zavázala se předložit ji k ratifikaci. Na to nemá názor francouzského lidu o nic větší vliv než kvákání tamních žab.
Druhý, Topolánkův: francouzský lid odmítl ústavní smlouvu. Ta může platit pouze a jen tehdy, když ji přijme všech pětadvacet členských zemí. Jedna ji odmítla, není o čem mluvit. Schvalovat mrtvý dokument? To je přece Kocourkov.
Evropská unie je však kvadraturou kruhu už padesát let. Ušlechtilé ideje prosazuje skrze nejnižší zájmy, liberalismus skrze byrokratické předpisy a evropanství přes posílení národní a regionální identity. To, že funguje (a funguje i přes francouzské a holandské ne), je malý zázrak politických obchodů a kompromisů.
Šéfové států Unie musí jako chytrá horákyně najít cestu k tomu, aby byla ústava nahá i oblečená, jela i vlekla se pěšmo. To jest způsob, jak stoprocentně respektovat vůli Francouzů a Holanďanů a zároveň nepohřbít dokument, který připravilo a podepsalo pětadvacet vlád.
Když Unie najde takovou cestu, má smysl v ratifikaci pokračovat. Pokud ji nenajde, referendum by působilo stejně komicky, jako kdyby se vláda ptala lidu na to, zda chce raději založit kolonii na Marsu, nebo na Venuši. Britové jsou obyčejně rozhodnější než Češi, tentokrát si vezměme z jejich vyčkávání příklad.
