"Vláda Spojených států potvrzuje, že jednostranná rozhodnutí.., včetně otázek reparací a jakýchkoli otázek spojených s opatřeními proti německému majetku v tehdejším Československu...nebudou ovlivněna navrhovaným ujednáním mezi vládou USA a vládou Spolkové republiky Německo," uvádí klíčová pasáž nóty. "Tato rozhodnutí...jsou historickým faktem a Spojené státy si nepřejí jejich zpochybňování," uvádí nóta k vyvlastnění sudetských Němců.
V dohodě mezi USA a Německem o odškodnění nuceně nasazených se přitom Washington zaváže, že nebude vůči Berlínu už vznášet reparace a že zamezí politicky tomu, aby americké soudy projednávaly žaloby proti německých firmám podané oběťmi nacismu.
"Chtěli jsme, aby nám americká vláda potvrdila, že Německo nezíská podepsáním dohody s USA volnou ruku ke vznášení nároků vůči České republice. To nám bylo potvrzeno," uvádí český vyjednavač Jiří Šitler. "My i americká vláda v této souvislosti oceňujeme, že současná německá vláda žádné nároky nevznáší," dodal Šitler.
"Spojené státy vítají skutečnost, že Německo nedávno potvrdilo svůj závazek nezatěžovat česko-německé vztahy politickými a právními otázkami vyplývajícími z minulosti," uvádí i nóta americké vlády.
Znamená to, že Česká republika se ani po odškodnění nuceně nasazených nezříká svých nároků na reparace, přestože je v zájmu dobrých vztahů s Německem nevznáší. Reparační nároky za okupaci byly vyčísleny na dvacet miliard dolarů v předválečné hodnotě, tedy asi na osm bilionů českých korun dnes.
Německo z této částky i po odškodnění nuceně nasazených uhradilo pouze nepatrný zlomek. Sudetoněmecký majetek, který byl podle dekretu č. 108 konfiskován jako "částečná náhrada velikých škod..způsobených nepřátelskými státy", dosahoval hodnoty jen několika miliard tehdejších dolarů.
