Divadlo Komedie vyhlásilo svoji nynější sezonu za německou, tedy čerpající z německého písemnictví a z německých dějin. Po inscenaci Goebbels/Baarová sezona pokračuje Hosty, hrou současného německého dramatika Olivera Bukowského (1961).
Z dosavadní historie působení tvůrčího kolektivu kolem intendanta Dušana D. Pařízka a uměleckého šéfa Davida Jařaba, kteří v Komedii působí od roku 2002, lze celkem samozřejmě usuzovat, že německá sezona nehodlá být (a nebude) čítankovým projektem, který připomene velikost německé kultury, nýbrž prostřednictvím německé literatury a německé skutečnosti hodlá nasvěcovat minulost a současnost rovněž českou. Jestliže inscenace Goebbels/Baarová evokuje nejtemnější (německo-českou) minulost a vztahy na samé špičce zvrhlé mocenské pyramidy, Bukowského Hosté se prodírají současností – pokud za ni přijmeme i devadesátá léta s jejich nadšeneckým podnikatelstvím v někdejších evropských komunistických státech – a postavy Hostů tak činí stranou veškerého mocenského ruchu a velkých společenských hráčů.
Ztracenci na novém Západě
Dějištěm Hostů je vesnice v kterémsi zapadlém kraji, v níž své pohostinské zařízení provozují či lépe rozjíždějí Erich (Martin Pechlát) a Kathrin (Gabriela Míčová). Jejich víra v kapitalistické lepší příští je opravdová a naivní. Na nové poměry se pokoušejí adaptovat i řezník Hagedorn (Stanislav Majer), zemědělec Treitsche (Roman Zach), ex-dojička Schwanhofová (Monika Krejčí) a její dcera Edith (Ivana Uhlířová) i hrnčířka a klavíristka Stoklasová (Dana Poláková), jež do vesnice přibyla z města, které jí zřejmě připadalo už k nesnesení falešné a neautentické. V nic již naopak nedoufá mladý opilecký farář Mirsch (Jiří Černý). A mezi těmito lidmi se objeví host, jistý pan Neugebauer (Martin Finger), jimi vřele uvítaný.
Vesničané se kolem něho začnou slétat jako mouchy, podkuřují mu, ale světácký host je v podstatě stejný zoufalec jako ti snaživci z periferie. Všichni tihle lidé jsou ve světě, který vyžaduje tvrdé lokty, mazanost, kreativitu a flexibilitu, pouhými hosty – hosty nevítanými, nezajímavými, ignorovanými, směšnými. Všichni jsou outsideři a jimi zůstanou. Rochní se ve svých pomyslných chlívcích a utěšují se beznadějnou nadějí, že něco velkého přijde. Nic velkého nepřijde. Jen každodennost. (A do ní patří i závěrečný výstup v indiánských čelenkách a oblecích, to je pouhá slavnost v rezervaci.) Nejlépe to ví farář Mirsch. Asi i proto strašlivě chlastá a mátoží se po scéně s téměř obnaženým ohanbím. Bůh tady mlčí a není vidět.
Dramaturgicky mají Hosté v současném repertoáru Komedie nejblíže k Musilově hře Snílci a ke Schwabově kusu zvanému Nadváha, nedůležité: Neforemnost. Ve všech třech hrách se potkává sešlost, v níž není velkých generačních rozptylů ani co do věku, natož co do životního rozpoložení. Ta sešlost řeční, baví se, popíjí a předvádí velmi nelaskavou komedii vztahů a nenaplněných životů.
Plavba na osvědčeném proudu
Nikoliv kmenový režisér Komedie Thomas Zielinski aranžoval výstupy a vedl herce v Hostech řekněme velmi kontinuálně s pojetím Dušana D. Pařízka, který nastudoval zmíněného Musila a Schwaba. Je to až zarážející, ta Zielinského režijní návaznost; ostatně nejen na Pařízkovy postupy. Aranžmá, kdy postavy posedávají a postávají v zadní části scény a přicházejí dopředu zahrát svoje party a zase se vracejí na místo, není v Komedii použita zdaleka poprvé; nyní tam lze obdobný postup vidět v Petrolejových lampách (režie David Jařab).
Herecký ansámbl Komedie na sebe velmi dobře slyší, vypracoval se v kolektiv navzájem vyladěných individualit – a režisér Zielinski toho při formování jednotlivých týpků v Hostech využil na můj vkus až příliš: prostě se na to očividně spolehl, aniž by se pokusil z herců dostat něco nového, dalšího, než co v Komedii u nich mohl vidět v předešlých inscenacích. Možná to ani nebylo jeho cílem, třeba Zielinski zamýšlel právě tohle: plout bezpečně s tím proudem, který Komedii donesl do pozice asi nejzajímavější scény v současné divadelní Praze.
I když musím říct, že Dana Poláková v roli hrnčířky a klavíristky Stoklasové velmi podařeně trefila stylizovanou polohu, která ji odlišuje od jejích civilistněji uchopených a v rámci daných inscenací – tedy jak Snílků, tak „Nadváhy“ – nikoliv nejvýraznějších postav. Nelze vyloučit, že Polákové v Hostech obzvlášť svědčí převlek, do kterého a za nějž se může „schovat“ a stát se někým jiným (nevkusná hnědá paruka na hlavě, černé legíny nebo co to má na nohách a navrch šedivé sako…).
Určitá kostýmní vyšinutost a vědomá, cílená nevkusnost (dílo Terezy Beranové), stejně jako echtovní, bezprostředně postsocialistická umakartovost scény (Maxim Velčovský) vnášejí do Komedie odlišnou, uvolněnější barevnost, než je funkcionalistická střídmost kupříkladu Pařízkových scénografických řešení. S touto vizuální zabláceností a pomačkaností kontrastuje hudba Ivana Achera, pravidelného spolupracovníka Komedie. Ruchovost, vytočenost, údernost Acherova příspěvku, podpořená zbytečně vysokou hlasitostí, vnáší do inscenace doslovnou tvrdost, která se však v textu neobjevuje. Jeho krutost je naopak stažená, kdežto Acherova hudba tlačí na pilu, dramatizuje poněkud nadarmo.
Nezlatá střední cesta
Za oběma zde již zmiňovanými inscenacemi Hosté v něčem zaostávají: oproti Snílkům jim schází jemnost a chvění, oproti „Nadváze“ její monstrózní negace všech dobrých mravů, její apokalyptičnost a esencialita. Hosté se nacházejí kdesi mezi, ale není to zlatá střední cesta.
Bukowského text obsahuje jedno velké inscenační úskalí: je to fraškovitý obraz provinčního světa, postavy vzbuzují soucit, ale jak tuto „malost“ učinit více naléhavou a méně zábavnou, aniž by se humor vytratil? Nevím, třeba Bukowského Hosté tenhle potenciál v sobě ani nemají. Nebo zkrátka mám malou představivost.
Poměřováno takzvaným pražským divadelním průměrem, ční i Hosté nad ním. Ale Komedie si bič na sebe už upletla sama: v kontextu její tvorby jde o inscenaci slušnou, ne však vynikající a erbovní.
o hře: HostéOliver Bukowski: Hosté Překlad: Tomáš Kafka |
