Za prvé - ODS se definitivně přesvědčila, že svým současným stylem není schopna přehrát rafinovaný marketing tandemu Špidla - Zeman. Občanští demokraté získali jen o trochu méně hlasů než jejich úhlavní soupeř, jen o trochu méně než před čtyřmi a šesti lety, a přesto se již pátým rokem nepodílejí na vládě. Socialisté zatím panují téměř neomezeně svou drtivě přátelskou pěstí. To není dobré ani pro ODS, ani pro tuto zemi.
Za druhé: Ani Václav Klaus, ani Ladislav Jakl dnes asi nerozehrají opakovanou hru s názvem Otcovražda! Věrní, kteří s vůdcem donedávna zůstali, byli přece ti nejvěrnější.
Za třetí: Sám Václav Klaus je dnes jiný. Jeho potenciál se vyčerpal někdy kolem roku 1996. Od tehdejších voleb v podstatě jen v různých variantách opakuje již stokrát řečené. A to ani lenivému zdejšímu voliči nestačí.
Je to smutná historie - asi nejschopnější novodobý český politik se stal pro zemi přítěží. Zdá se, že to jeho strana konečně pochopila. Otázka je vlastně jen jedna: Proč až teď? Odpověď je poměrně prostá dodnes se v ODS proti Klausovi nikdo přímo nepostavil. Neudělal to ani hlavní oponent Josef Zieleniec, ani Jan Ruml - jeho poděbradská kandidatura byla spíše činem zoufalství. Právě slabost či nepevnost vnitrostranických oponentů - spolu s narcistní osobností vůdce - dovedly stranu do dnešní hořké izolace.
Před rozpadem strany v roce 1998 řekl prý Václav Benda: Změna je potřeba, ale s těmito lidmi proti šéfovi nepůjdu. Šel by dnes? Václava Klause vždycky podrželi ti, kteří jej v roce 1990 dosadili do čela tehdejšího Občanského fóra - ženy a muži z regionů. Dnes však proti němu stojí právě regionální muž - dvoumetrový Evžen Tošenovský. Jsme zpátky u základní otázky: Znamená vzpoura pražských kádrů, že kraje, na kterých Klaus vždy stavěl, jsou připraveny jej opustit? Nejspíš ano.
