"Ti, kteří nyní říkají, že bych měl dostat doživotí, vůbec nevědí, jak to tehdy bylo," dodal. Muž žijící nyní v Paříži tvrdí, že hlavním organizátorem únosu byl v roce 1978 jeho známý Josef Katrinčák.
Šebesta žádal o milost už Václava Havla. "Uspěl jsem ale až u nynějšího prezidenta Václava Klause," dodal. V Česku byl Pavel Šebesta naposledy před 26 lety. V roce 1978 unesl se svým známým letadlo a podařilo se mu emigrovat.
Do rodných Karlových Varů se nemohl vrátit ani po roce 1989, stále mu hrozilo vězení. Může až nyní, protože mu v pondělí prezident Václav Klaus udělil milost. V telefonu se ozve francouzské "oui".
Radomír Šebesta žije už přes čtrnáct let ve Francii, předtím skoro stejně dlouhou dobu v Německu. Je to poznat, občas hledá česká slova a nejdřív nechce ani odpovídat. "Mám s novináři špatné zkušenosti, vše překroutí," říká.
"K tomu únosu jsem byl donucený. Kdybych to neudělal, přišel bych o život," říká po chvíli.
V pondělí jste dostal milost od prezidenta Klause. Jak jste na to reagoval?
Já z toho mám takové smíšené pocity. Spolu s otcem jsme totiž žádali už předchozího prezidenta Václava Havla a on žádost ani nečetl.
Prostě se to k němu nedostalo. Můj otec dokonce byl několikrát osobně na Hradě a žádal o setkání. Nechali ho dlouho čekat a jednali s ním, jako by je to vůbec nezajímalo.
O Václavu Klausovi jsem naopak slyšel, že je nakloněný komunistům, a od něho jsem milost dostal. To bych tedy rád věděl, jak je to v Česku s demokracií.
Díky milosti budete mít šanci se sám přijet přesvědčit. Třeba budete překvapený.
Uvidím. Na internetu jsem se díval na reakce, které udělení mé milosti vzbudilo, a byl jsem docela zklamaný. Řada lidí se tam vyjadřovala k něčemu, o čem vůbec nic nevědí.
Někteří dokonce říkali, že bych si zasloužil trest smrti. Ještě ale k té milosti. Je možné, že v mém případě se projednávání zpomalilo i kvůli situaci ve světě. Hlavně po útocích v New Yorku, kdy se na únosce letadel dívali všichni špatně.
Prezidentská kancelář uvedla, že ve vašem případě hrála roli doba, která uběhla od únosu, a navíc i trest, který jste dostal v Německu.
Já byl vlastně za jednu věc odsouzen hned dvakrát. V Německu jsem si za únos letadla, držení výbušnin a únos rukojmích odseděl tři roky.
České úřady to ale vůbec nezajímalo. Ani po roce 1989.
V Česku jste nebyl od roku 1978. Kdy jste se viděl po únosu poprvé s rodiči?
Rodiče za mnou začali jezdit až v roce 1994 do Francie, kde žiji posledních čtrnáct let.
Předtím jsem bydlel v Německu, ale protože mě tam navštívili čeští policisté a chtěli, abych jim předával nějaké informace, odcestoval jsem do Francie. Prostě jsem se snažil zmizet a i rodičům jsem se ozval až před deseti roky.
Zmínil jste negativní reakce, které jste našel na internetu. Únos je přece jenom trestný čin. Proč jste se tedy rozhodl emigrovat?
Já neměl jinou možnost. Pokud bych to neudělal, přišel bych o život. Politické důvody v tom nebyly, chtěl jsem prostě zůstat naživu.
Můžete to upřesnit?
Neměl jsem v úmyslu emigrovat. Prostě se to seběhlo tak, že jsem k tomu byl vlastně donucený.
Já se i to, že manželé Katrinčákovi zpronevěřili nějaké peníze, dozvěděl až v Německu (pozn.: manželé Katrinčákovi emigrovali s Radomírem Šebestou do Německa také a v Česku ještě předtím získali při podvodech s poštovními poukázkami kolem tří set tisíc korun).
V den útěku jsem za Josefem Katrinčákem přišel k němu domů, protože mně dlužil peníze, a oni měli úplně prázdný byt. Řekli, že utíkají. Já tím pádem o tom věděl a byl jsem pro ně určitým nebezpečím. Hrozili, že ublíží i mým příbuzným. Tak jsem do toho šel.
S manželi Katrinčákovými se ještě stýkáte?
Ne. Josefa Katrinčáka jsem neviděl od té doby, když jsem byl propuštěn z vězení, a to bylo v roce 1981.
