"Mohu jen říct, že je mi ho čím dál více líto," řekla o Priklopilovi devatenáctiletá Rakušanka. Přesně před rokem se jí podařilo po osmi letech uprchnout z jeho zajetí.
Ačkoli se mladá dívka cítí mnohem lépe, cesta k normálnímu životu bude ještě hodně dlouhá. Přiznala to před kamerou rakouského novináře Christopha Feursteina, který její případ sleduje od zmizení a který ji nyní doprovázel také na výletě do Španělska, kde poprvé uviděla moře.
Je těžké najít důvěru v lidi
Natascha v letních červených šatech, béžovém klobouku, v letadle do Barcelony, u moře, pózující před pouličním portrétistou. Vážná, zamyšlená, šťastná, rozesmátá i zadumaná. V exkluzivním dokumentu a rozhovoru pro rakouskou televizi ORF bilancovala první rok na svobodě, kterou si užívá.
Nový život mladé dívky stále provází trauma ze zajetí. "Je těžké znovu nalézt důvěru v lidi. Potrvá ještě hodně dlouho, než budu někomu důvěřovat. Trochu se mi už ale podařilo ztratit z mé plachosti vůči jiným lidem," prozradila Kampuschová.
Přiznala také, že zejména v prvních týdnech po útěku na svobodu se vyděsila pokaždé, když ji někdo oslovil nebo když uslyšela nějaké zvuky. Nyní se cítí podstatně lépe ve všech směrech a podobné situace zvládá mnohem lépe, i když pořád má potíže s krevním tlakem.
Odpustila jsem
Natascha otevřeně mluvila také o svém vězniteli Wolfgangu Priklopilovi, který po jejím útěku spáchal sebevraždu.
"Vidím ho jako ubohou duši, ztracenou, pochybenou. To, co mi provedl, je prostě vzdálené, ovšem vzpomínky nevybledly a pořád se vracejí. Snažím se s nimi pokud možno co nejlépe zacházet a pracovat. Necítím se jako oběť, ačkoli tak na mě lidé pohlížejí. Obětí je vždy jen pachatel sám nebo ti, kteří z vás oběť udělat chtějí."
O tom, jak prožívala zajetí ve sklepě domu na ploše pěti metrů čtverečních nehovořila. "Pro utrpení neexistují slova, definice. Jednou jsem si cynicky pomyslela, že budu tančit na hrobě Priklopila. To se ale samozřejmě nestalo. Ale je to ale určité zadostiučinění, určitý způsob vítězství. Od začátku bylo jasné, že pouze jeden z nás může přežít. Nakonec jsem to byla já."
Natascha také vysvětlila, proč se se svým trýznitelem rozloučila u jeho hrobu. "Proč bych se nerozloučila? Bylo to pro mě důležité. Naposledy jsem ho viděla živého. Otočil se ze zády a já utekla. Rozloučila jsem se pouze s rakví, jeho jsem už nespatřila."
Návrat do "normálního" života ovšem není snadný. Natascha žije sama ve vídeňském bytě o rozloze 130 metrů čtverečních. Mladá dívka usiluje o to, co jí během posledních osmi let bylo zcela odepřeno – o svobodu, nezávislost. Na soukromých hodinách si doplňuje vzdělání, ve Vídni se také zapsala do autoškoly.
Přítel? Ne, jen novinářská kachna
Rakouská média jí nedávno vyfotila na diskotéce s mladým mužem a spekulovala, že má prvního přítele. "To je novinářská kachna," reagovala se smíchem Natascha. Nelíbí se jí však, že z ní média chtějí udělat superstar nebo partygirl Paris Hilton. "Autogramy nedávám," prohlásila.
Nyní se ze svého života i z toho, co prožila, snaží udělat to nejlepší. "Nechci být negativní nebo zlá. Oplácet zlo zlem se nemá." Natascha se nepovažuje za silnou osobnost, jak ji prezentují média. "Na veřejnosti mně jen zřídka nebo vůbec neuvidíte plakat nebo se hroutit. To si vyřeším pro sebe soukromě. Přeji si ale, aby se mnou lidé zacházeli mnohem citlivěji."
Natascha Kampuschová hledí především kupředu. Zvažuje také, že koupí dům, kde strávila osm let v zajetí. Žít tam ovšem nechce, stejně jako to, aby z něj vzniklo jakési poutní místo či něco na způsob Disneylandu.
Také pro Nataschinu matku je situace zcela nová. "Ztratila jsem jí jako desetileté děvčátko a vrátila se mi dospělá žena," řekla Brigitta Sirny, která k ne příliš velkému nadšení dcery vydala o únosu a osmi letech čekání knihu Zoufalá léta.
