"Zabývala jsem se pořád myšlenkou, že jsem přece nepřišla na svět proto, abych byla zamčená a nechala si zničit život. Vždycky jsem se cítila jako slepička v kurníku," řekla v rozhovoru s časopisem News.
Kromě týdeníku News poskytla interview také deníku Kronen Zeitung a televizi ORF, která ho vysílala ve středu ve 20:15.
Moderátor Christoph Feurstein se po jeho natočení svěřil, že mu v několika chvílích naskakovala husí kůže. Například když Natascha vyprávěla o tom, jaké panovalo v úkrytu pod domem "děsivé ticho". Anebo jak při prvních výletech ven "prosila očima o pomoc", ale nikdo jí nerozuměl.
Veřejnost také vůbec poprvé spatřila Nataschinu tvář. Na radu svých mediálních poradců měla osmnáctiletá blonďatá dívka s modrýma očima na hlavě šátek či jinou pokrývku, aby mohla snáze změnit podobu, kdyby se k tomu snad později rozhodla.
Deníku Kronen Zeitung se svěřila, že na útěk začala pomýšlet od svých dvanácti let, tedy dva roky po únosu a šest roků předtím, než se jí skutečně podařilo uprchnout.
"Slíbila jsem to sama sobě. Nechala jsem si to slíbit od svého dnešního já. Slíbila jsem tehdy svému budoucímu já, že myšlenku na útěk nikdy neztratím ze zřetele," popsala Natascha.
Proč otálela tak dlouho? Natascha si podle svých slov nemohla dovolit chybný pokus – nemusela již nikdy dostat další šanci k útěku. Čekala na správný okamžik.
Únosce byl paranoik
Únosce Wolfgang Priklopil podle ní trpěl silnou paranoiou a byl velmi podezřívavý. "Musela jsem si postupně získat jeho důvěru," řekla pro News. Den D nastal až letos 23. srpna, když luxovala únoscův vůz, zatímco Priklopilovi zazvonil telefon a poodstoupil, aby lépe slyšel.
"Dala jsem se na útěk, jakmile jsem ho spatřila telefonovat. V panice jsem utekla k zahradnímu domku a oslovila nějaké lidi. Neměli u sebe telefon, pokrčili rameny a šli dál. Takže jsem prostě skákala přes ploty v zahradní kolonii – v panickém strachu, jako v akčním filmu. Supěla jsem bez dechu, dokud jsem nespatřila otevřené okno, za nímž cosi kuchtila nějaká žena. Oslovila jsem ji a řekla, ať volá policii," vypověděla Natascha.
Možná se stane herečkou
Všichni redaktoři, kteří s Nataschouou hovořili, žasli nad jejími vyjadřovacími schopnostmi. Jako by celou dobu nežila v garáži, nýbrž trávila čas v přednáškové síni. "Mluvila téměř tak, že to mohlo jít rovnou do tisku," napsal vydavatel týdeníku News Alfred Worm.
Rozhovor podle něj proběhl ve vídeňské obecní nemocnici, kde byla Natascha podrobena komplexní prohlídce. Lékaři mimo jiné zkoumali, zda nemá srdeční vadu.
Sama je překvapená z toho, jak rychle se opět zařadila do společenského života. "Bydlím teď s dalšími lidmi a nemám s tím potíže," tvrdí. Nejdříve ze všeho si prý chce dodělat maturitu. Potom by mohla jít studovat: dokáže si představit psychologii, žurnalistiku či práva. "Nebo bych mohla být herečkou," řekla pro News.
O mrtvých jen dobře
Kampuschová se během rozhovorů věnovala spíše současnosti a budoucnosti, do minulosti se vracela očividně nerada. Bylo rovněž patrné, že její citová závislost na únosci přinejmenším polevuje.
"Měla jsem na výběr – buď zůstat sama, anebo být v jeho společnosti. Ani jedna alternativa nebyla příliš lákavá," řekla.
Vzápětí však dodala: "Neměli byste tu se mnou o panu Priklopilovi příliš mluvit, neboť se nemůže bránit. Mluvit špatně o mrtvých mi nepřijde, zejména s ohledem na jeho matku, zvlášť hezké."
