Kdo by neměl rád dobrodružné filmy se šťastným koncem? Když dobro slavně zvítězí nad zlem a hlavní padouch putuje do vězení, v divákovi se rozprostírá úlevný pocit. Filmy bez happyendu se publiku tolik nelíbí. Možná jsou příliš podobné životu. Příběhy 20. století, které vznikají pro Český rozhlas a iDNES.cz a pracuje na nich neziskové Post Bellum, nedospěly k happyendu ani ze dvou třetin.
Hrdinové zestárli, aniž se dočkali satisfakce, darebáci většinou skončili jako důchodci s tučnou výsluhovou penzí, vyšetřovatelé a soudci všemožných ničemností (pokud k vyšetřování a k soudu vůbec došlo) nezřídka konstatovali, že zločiny jsou promlčeny. "Šťastný konec" v českém provedení znamená, že hrdina zemře přirozenou smrtí. Teprve pak se slaví u pomníků, konají se státní pohřby, noviny oznamují, že odešel Velký člověk.
Čtyřiadevadesátiletý Tomáš Sedláček, poslední důstojník první republiky, který za nás bojoval na frontách druhé světové války a komunisté ho "ocenili" doživotním kriminálem, zemřel 27. srpna (více zde). A tento týden mu stát vystrojil pohřeb (fotografie najdete zde). Tento díl cyklu Příběhy 20. století ukazuje, co Sedláčka v posledních letech života trápilo. I když to na sobě nedával nikdy příliš znát a udržoval si stále smysl pro humor.
To je blbost, řekl estébák a soud se nekonal
Sedláček byl poslední léta slavným. Hodně se o něm psalo, filmovalo, mluvilo, dostal ceny a medaile, ze kterých si rád skromný a laskavý generál dělal legraci. Vadilo mu ovšem, že jeho komunistický vyšetřovatel, který ho mučil, si bez soudu dožil s tučnými výsluhami v nedalekém domově pro důchodce s luxusními službami.
Jaroslav Řičica, jeden ze Sedláčkových mučitelů
Pověřený policejní úřad s ním provedl pouze jeden výslech, během kterého Jaroslav Řičica odpovídal: "To už si nepamatuju. To je blbost." K soudu tak nikdy případ nedoputoval.
O tom, jak se Řičica k Sedláčkovi jako vyšetřovatel choval, už iDNES.cz psal loni. Celý text si můžete přečíst zde.
Hrdinové se bojí stěžovat
Sedláčka také mrzelo, jak se ministerstvo obrany stará o některé veterány. V Domově péče o válečné veterány ve střešovické vojenské nemocnici, kde umírají přeživší z gulagů, někdejší odbojáři mučení gestapem či veteráni z východní fronty, obyvatelé donedávna žili v uzavřeném sklepním oddělení. Přes léto se dusili vedrem, prachem z mohutné rekonstrukce a za vlhkého počasí hnilobou, rušeni rachotem sbíječek.
Tak vypadala situace v roce 2010 a po stížnostech se změnila jen kosmeticky. Ubytovaní se stále bojí o těchto věcech veřejně mluvit, aby je úředníci nevystěhovali do domova v Karlových Varech bez stálé snadno dostupné lékařské péče a kam by za nimi rodiny už vůbec nepřišly.
Na písemnou stížnost Post Bellum odpovídal ministr obrany v zastoupení, že prostě nelze jinak, než je přestěhovat do obávaných Varů, protože jim zajistit dočasné ubytování v hotelu nemůže kvůli (bůhví jakým) ministerským pravidlům. Od té doby mají redaktoři Post Bellum přístup do domova jen po písemném schválení tiskového oddělení ministerstva. Obcházejí to jednoduše: natáčí jejich vzpomínky venku na lavičce nebo se tváří jako návštěva příbuzných.
Stejně brzo zemře
Armádní generál Tomáš Sedláček, někdejší vězeň komunistických kriminálů si požádal v listopadu 2011 podle nového zákona o udělení statusu účastníka třetího odboje a očekával s tím spojený stotisícový finanční obnos.
Pohřeb armádního generála Tomáše Sedláčka (4. září 2012)
V médiích na dotazy novinářů odpovídal, že si peníze samozřejmě už neužije, ale rád by je odkázal svým blízkým; konec konců, podobný záměr má mnoho jiných oprávněných žadatelů. Jenomže. Tomáš Sedláček nebyl odbojářem ani aktivním odpůrcem bývalého režimu. Komunisté ho smetli jen proto, že představoval potencionální hrozbu. A zákon s oběťmi totalitního režimu nepočítá.
Ať je to dobře nebo ne, trapnost fackuje odpovědné úředníky, představitele státu, že nenašli odvahu mu to vysvětlit a žádost zamítnout. Sedláček zemřel dříve, než se dočkal odpovědi. Kolika úředníkům asi spadl kámen ze srdce? Místo, aby se právě Sedláčkovým příběhem otevřela diskuze nad smyslem a výkladem tohoto zákona, raději se čeká, až žadatele umlčí smrt.
Ministr, premiér či prezident, kteří řečnili na jeho státním pohřbu, měli a konec konců stále mají příležitost k velkému gestu: sáhnout do svých soukromých kapes a pozůstalým, zvláště Sedláčkově družce, která se o slepého generála obětavě starala, částku (jako vyjádření úcty) poskytnout. Gesta jsou v takové situaci více než vhodná.
Příběhy 20. stoletíPříběh Tomáše Sedláčka zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. V neděli jeho vyprávění odvysílá Český rozhlas - Rádio Česko v 10:05 v pořadu Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
