ÚDER NA IRÁK:
on-line reportáž
Zpovzdáli lze spatřit hlídku vojáků britské námořní pěchoty. Jde o strategický přístav, který musí být pod kontrolou. Chlapi v pouštních uniformách opatrně postupují dům od domu, zbraně připraveny v rukách, a ostřížími pohledy propátrávají ulici. Stále kontrolují situaci a hledají zbraně. Jejich kolegové před nimi je dokonce našli už i ve škole.
První zásobovací loď, která měla do Umm Kasru připlout, nedorazila. Speciální oddíly v gumových "zodiacích", doprovázené cvičenými delfíny, nacházely v moři další a další miny, které tu nakladli Saddámovi věrní.
Přístav Umm Kasr, nedaleká první osvobozená irácká vesnice Safván a další místa, kde je alespoň relativní klid, mohou být malými laboratořemi, jež naznačí, jak to bude vypadat ve zbylé části Iráku. První dny však ukázaly, že strach a nejistota mezi lidmi převažují nad nadějí.
Ze splácaných, špinavých domků na každém rohu na ně shlíží jako Orwellův "Velký bratr" portrét Saddáma. Lidé si dobře pamatují chvíle po porážce Iráčanů v Kuvajtu v roce 1991. Takřka celý jih země tehdy povstal proti Saddámovi, ale Američané nepomohli.
"Nevím, nějak se mi to nelíbí. Mělo to zůstat tak, jak to bylo. Vy víte, co se teď s námi stane?" ptá se osmadvacetiletý Hajtán, který pracuje u benzinky v Safvánu. Stejně jako v Umm Kasru, i špinavé postranní uličky Safvánu, nepřehledné jihoirácké vesnice, která se roztahuje "jako Lovosice", jsou poloprázdné a ne zrovna přátelské.
Půl kilometru od hlavní silnice plné výmolů, kde se prohánějí americké a britské vojenské konvoje směrem na Umm Kasr a dál na Basru, panuje úplně jiný svět. Invazní jednotky se tady po krátkém bombardování a ostřelování před několika dny jen mihly a zmizely hluboko v iráckém území.
Návštěvník nepotká žádné spojenecké hlídky. Zdá se, že zde pořád vládne Saddám Husajn i jeho lidé. A pokud snad ne, tak tu jistě vládne strach z iráckého diktátora. Saddám shlíží z nadživotních nástěnných portrétů a mozaik, které zůstaly na rozích ulic i na některých budovách. Nikdo se tu neodvážil je zlikvidovat. Zachmuření muži obklopují hrstku cizinců jak nezvané vetřelce.
"Co tu chcete? Nemáme rádi Ameriku, nevěříme jí," říká špatnou angličtinou nevraživě muž středního věku. Nevypadá to na komedii pro televizní kamery. Další Iráčané kolem přikyvují a pokřikují. Pár zdejších obchodů je zavřených a mají zatažené mříže. Benzin tu asi mají. Sem tam kolem projede obouchané auto z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jeho posádka přibrzdí a ostražitě si prohlíží návštěvníky.
"Středověké" zdravotní středisko v Safvánu
Zdravotní středisko v Safvánu je otřískaná přízemní slepenice bungalovů, jež by potřebovala strhnout a znovu postavit. Špína a puch. Na dvoře stojí dvě zánovní sanitky s emblémy půlměsíce, který je v arabském světě symbolem lékařské a humanitární pomoci.
Uvnitř je prázdno. V malých zatuchlých pokojích jsou oprýskané kovové postele s ohavnými matracemi. Některá lůžka mají zohýbané nohy a naklánějí se jak potápějící se koráby. Teď tu nikdo neleží. Jednotka "intenzivní péče" se pozná podle toho, že uprostřed prázdné místnosti se dvěma postelemi stojí kyslíková bomba. Žádné přístroje, žádné zásoby léků. Proti průměrné české nemocnici úplný středověk.
"Měli jsme tu několik zraněných při bombardování před sedmi dny, ale odvezli je vojáci," říká ustaraný mladší muž v kšiltovce, který zodpovídá za středisko a provází cizince po objektu. Je zároveň jediný, kdo je ochotnější, jediný, s nímž se dá částečně dohovořit anglicky.
Na otázku, jak se jmenuje, se však na vteřinu zadrhne a mrkne po dalších mužích. "Ne, nezlobte se, ne, ne..." říká vystrašeným hlasem. Muži v černých bundách kolem nenechají skupinu ani na chvíli bez dohledu. Většinou mlčí a jen občas něco úsečně prohodí arabsky.
"Je tu složitá situace, už sedmý den nejde voda, nemáme elektřinu a nefungují telefony," pokračuje naléhavě zdravotník. "Prosím vás, řekněte, že nepotřebujeme ani tak jídlo, ale hlavně vodu a také léky. Červený půlměsíc už tady byl, všechno si napsali, ale nic se nestalo. Hlavně vodu. Prosím vás."
Co bude dál? ptají se všichni
Atmosféra v Safvánu hovoří jasně. Obyvatelé tu visí ve vzduchoprázdnu mezi válkou a mírem, diktaturou a svobodou. Nikdo neví, co bude a co ho čeká. Nikdo neví, kdo převezme vládu a jaká ta vláda bude. Zda nepřijde zase Saddám. I proto možná mnozí říkají: "Saddám je dobrý. To je náš vůdce."
Osmadvacetiletý Hajtán, muž, který pracuje u zdejší benzinky, je typickou obětí situace. Nic nechápe. "Všechno je najednou nějak jinak, ale já nevím jak. Nevím, co bude," říká. "Ano, bojím se. Má žena čeká dítě, je v Basře, ale nefungují telefony a my tam nemůžeme. Bůh ví, co se tam děje, slyšíte to," ukazuje směrem, odkud se ozývá vzdálené dunění děl.
Britští a američtí vojáci tudy prošli, někoho zabili nebo zatkli. Zbytek Saddámových mužů se schoval, možná skryl uniformy i zbraně. Jako by se vlastně nic nestalo. K čemu to přirovnat? Kdyby socialistickou pohraniční vesnicí Československa v roce 1974, kde byl každý důkladně prověřen, projela americká armáda a zase zmizela. Začala by svoboda?
