Reportáž pracovala s dvěma základními okruhy informací. Prvním bylo statické vystoupení místopředsedy vlády a ministra vnitra Stanislava Grosse. Zdá se, že jde o rozhovor, natočený již někdy na začátku kampaně. Tato část dala reportáži nádech téměř oficielní informace. Běžný divák předpokládá, že ministr vnitra má o kriminálních záležitostech naprosto spolehlivé a zcela čerstvé informace, z nichž z důvodu vázání mlčenlivostí neprozradí zdaleka všechno. Má tedy tendenci, považovat skutečnosti, ministrem naznačené nebo připuštěné, za nepřímo potvrzené. Je pravděpodobné, že po shlédnutí uvedené reportáže velká část nováků začala považovat všechny lidi, kteří mají něco společného s milostmi, za tlupu úplatných darebáků a určitě se našli i takoví, kteří do ní přihodili i prezidenta. Tato část reportáže měla ovšem vážnou vadu. Neuvedla, že o několik dní později neméně stejně dobře informovaný policejní prezident genmjr. Jiří Kolář poskytl rozhovor BBC, v němž uvedl, že žádné z dosud prověřovaných podezření nebylo policejním vyšetřováním potvrzeno. Spolu se sdělením Kanceláře prezidenta republiky, že v rámci údajně již dlouhou dobu probíhajícího vyšetřování PČR dosud nekontaktovala nikoho z pracovníků KPR, tak dostává věrohodnost této části výpovědi reportáže vážnou trhlinu. Spíše vyvolává otázku, jak je možné, že si někdo dovolí beztrestně vypálit znamení hanby na čela lidí na základě tak chatrných indicií, v podstatě bez důkazů. A samozřejmě se vnucuje otázka, k čemu a komu má tento humbuk sloužit, když je jasné, že prezident Havel v úřadě končí a kolektiv jeho spoluviníků při udílení milostí se rozejde do všech světových stran.
Druhý okruh byly informace a hlavně pseudoinformace týkající se přímo jednotlivých "podivných" milostí z prosincového souboru. Tam se ovšem reportáž dostala na tenký led. Prezident se podle ústavy ze svého rozhodování nikomu nezodpovídá a není povinen důvody svých rozhodnutí sdělovat. Mimo to k udělení milostí často vedou informace, které se týkají tak hlubokého soukromí žadatele, jeho okolí, ale někdy i oběti, že Kancelář prezidenta republiky se nemůže bránit jejich uveřejněním. V tomto směru je útok televize Nova ranou pod pás, protože napadá protivníka, jenž se nesmí bránit. Z důvodů výše uvedených je ale zřejmé, že ani redakce reportáže nemohla mít k disposici úplné objektivní vysvětlení prezidentových rozhodnutí, a přesto neváhala je tvrdě napadnout. O objektivitě vlastními silami obstaraných informací televize Nova vznikají pochybnosti například jejich srovnáním s údaji o stejných případech, uveřejněných na internetových stránkách spolku Šalamoun. Mám pochybnosti také na základě vlastních nepublikovatelných informací. Redaktor se snažil dosáhnout maximálního
účinku a za účelem vyvolání záporné reakce veřejnosti k prezidentovu rozhodnutí dovedně spojil tři prvky: alkohol za volantem, petici šesti tisíc protestujících proti udělení milosti a sociální nerovnost jako překážku získání milosti. Nepochybně dosáhl svého a prokázal tak velkou řemeslnou zručnost, za kterou by se nemusela stydět ani Leni Riefenstahlová. Tuto souvislost uvádím proto, abych upozornil na nebezpečnost zneužití řemeslné dovednosti, nepodřízené etickým principům. Vzhledem k tomu, že pan Tuna pracoval s neprověřenými fakty a sledoval nízký cíl, nelze jeho usilování hodnotit jinak než jako nestydaté porušení publicistické etiky.
Reportáž naráží také na celkovou koncepci trestní politiky. Česká republika je kritizována za to, že počet osob v našich žalářích je v poměru k počtu obyvatelstva ve srovnání s jinými civilizovanými zeměmi příliš vysoký, přičemž se u nás téměř nepoužívá alternativních trestů. Mimo to i údajně kruté právo šar´ía přijímá vyrovnání mezi viníkem a rodinou oběti jako polehčující okolnost a rovněž tak naše novelizované trestní právo s tímto prvkem počítá. Odsuzovat za těchto okolností prezidenta, že bere dohodu mezi pachatelem a rodinou oběti do úvahy, bylo proto nemístné. V této souvislosti je třeba si položit otázku, zda je skutečně vždy optimálním řešením násobit neštěstí, které je důsledkem odsouzeného nedbalostního trestného činu, dalšími tragediemi, postihujícími blízké jak odsouzeného, tak oběti. Zdá se mi, že v některých případech je výsledný stav, který nastane např. tím, že se pachatel postará o pozůstalé a zabezpečí při tom i chod své rodiny, podstatně příznivější než ten, který by vznikl "tradičním" řešením, vyhovujícím krvelačnému vkusu nováků.
