"Ulice nebo jiná veřejná prostranství se zásadně nepojmenovávají podle jmen vynikajících osobností veřejného života domácího nebo zahraničního, které dosud žijí," stojí ve vyhlášce. V jejím jiném, stejně tak platném paragrafu se dočteme, že "názvy nových obcí a jejich částí musí být ve shodě s místními a celostátními zájmy a vyhovovat hlediskům politickým, hospodářským, věcné správnosti i jazykové čistoty".
Některé české ulice změnily za posledních sto let svůj název osmkrát. Skončit s přejmenováváním ulic podle momentální "přijatelnosti" jména na ceduli, to byl i hlavní smysl opatření z roku 1961.
Ovšem, podobné pravidlo platilo třeba v Praze už za první republiky - a nedodržovalo se. "Pod tlakem množství návrhů a vlivných intervencí musela (místopisná komise, pozn. red.) vedle názvu Masarykovo nábřeží z roku 1919 postupně připustit řadu dalších pojmenování podle žijících nebo nedávno zemřelých osobností ze spřátelených dohodových a malodohodových států (Legerova, Hoowerova, Fochova, Pelého, Petra Osvoboditele)," píše v knize Pražský uličník archivář Václav Ledvinka.
Po druhé světové válce se to Stalinovými, Žukovovými nebo Koněvovými ulicemi a náměstími jen hemžilo.
"Zejména uplatněním názvů podle politických činitelů znovu a také tentokrát velmi výrazně vstoupila do pražského uličního názvosloví politika a záhy i nesmlouvavá politická ideologie," píše Ledvinka.
VÝJIMKY POŘÁD JSOU
Dodneška některé radnice pojmenují ulici po žijícím člověku, vyhláška nevyhláška. Třeba ve Veselí nad Lužnicí přejmenovali nábřeží Pionýrů na nábřeží Jaroslava Foglara, když Foglar ještě žil.
V Pelhřimově vloni nazvali ulici po bratrech Lipských, zdejších rodácích. "Poté, co zemřel režisér Oldřich, napsali jsme jeho bratrovi Lubomírovi, jestli bychom podle nich mohli pojmenovat ulici. Dostalo se nám odpovědi: proč ne," uvedl Jiří Matyášek z pelhřimovské radnice.
Na vyhlášku se neohlíželi. "To už je tak trochu případ pro právníka. Co je to 'zásadně nepojmenovávají'? A kdo určí, že ona osobnost byla vynikající?," dodal Matyášek.
V Petrovicích na Příbramsku chtěli před několika lety pojmenovat náměstí po Olze Havlové, ta ale byla proti.
V Táboře se jedna krátká ulice jmenuje Liborova - místní lidé obvykle vědí, že ji město před několika lety pojmenovalo po podnikateli Liborovi Hrubém, který byl investorem výstavby zdejších rodinných domků. "V době, kdy Hrubý stavěl na svaté Anně domy, nikomu nepřipadal název divný. Názvu Liborova všichni tehdy rozuměli tak, že je to ulice pojmenovaná po něm.
Dnes bychom byli obezřetnější," sdělil člen městské rady Jiří Fišer. Kuriozní je, že radnice teď vymáhá své pohledávky vůči Hrubému v konkursním řízení.
"Aby to nebylo 'já na bráchu, brácha na mě', to je jeden z důvodů proti pojmenovávání ulic po žijících lidech," podotkl Marek Lašťovka, spoluautor knihy Pražský uličník. Podle jeho názoru ale samo o sobě není dobré dávat ulicím jména zasloužilých lidí; lepší jsou místní, zažité názvy jako Celetná nebo Na Blatech. "Nejlepší je, když si lidé místo pojmenují sami," dodal.
"U nás se ulice přejmenovávaly až příliš často. Lidé jsou na to hákliví a z toho vyplývá i snaha zamezit tomu, aby ulice dostávaly jména žijících osob," míní výkonný místopředseda Svazu měst a obcí Jaromír Jech.
"Ten princip má své historické důvody," souhlasí bývalý starosta Písku a poslanec parlamentu za ODS Tom Zajíček. Ale dodává, že třeba lyžařka Kateřina Neumannová, rodačka z Písku, by si možná svou ulici zasloužila.
"Ovšem nevím o tom, že by někdo s něčím takovým přišel." "Když chtějí obce někoho uctít, mohou mu udělit čestné občanství," říká pražský radní Jan Tomčík. "Ale pojmenovat ulici po sportovcích bych se zas tolik nebál, vždyť výkon nikdo nesmaže..." Ale pozor - i sportovec se může "znelíbit". Co když se za čas ukáže, že atlet dopoval, podváděl? Má i pak ulice nést jeho jméno?
OBEC SI MŮŽE POSTAVIT HLAVU
Problém s pojmenováváním ulic má ještě jeden, právní rozměr. Má vůbec stát právo městům určovat, jak se mohou a nemohou jmenovat jejich ulice? "Do toho, jak se jmenují ulice, by obcím neměl nikdo mluvit.
Proč vlastně?" ptá se Jaromír Jech ze Svazu měst a obcí. Vyhláška je podle něj pozůstatkem minulého režimu, kdy stát chtěl kontrolovat všechno možné.
Radnice v Čáslavi sice "sklapla kufry" a na doporučení ministerstva vnitra si "ulici Jarmily Kratochvílové" rozmyslela, řeč paragrafů je ale složitější.
"Vyhláška je z roku 1961, dnes máme ústavu z roku 1992.
Ústava zaručuje samosprávu obcí a obec má podle mě na rozhodnutí pojmenovat ulici právo," říká bývalý poslanec Josef Ježek, který dnes přednáší o veřejné správě na Západočeské univerzitě. Ústavní soud by podle jeho názoru ministerskou vyhlášku zrušil.
Spor by mohl skončit u Ústavního soudu, kdyby radnice trvala na svém (a chtěla mít dejme tomu sady Dominika Haška) a tvrdila, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno její právo na samosprávu. Ústava říká, že stát může zasahovat do činnosti obcí jen "vyžaduje-li to ochrana zákona".
Návrh nového zákona o obcích, který včera v parlamentu prošel do druhého čtení, počítá s tím, že vyhláška z roku 1961 bude zrušena. V návrhu nové vyhlášky není o žijících a nežijících osobách ani slova. Když parlament zákon schválí, města by mohla dávat ulicím jména po slavných rodácích ještě za jejich života.
Některé české ulice změnily za posledních sto let svůj název osmkrát. Skončit s přejmenováváním ulic podle momentální "přijatelnosti" jména na ceduli, to byl i hlavní smysl opatření z roku 1961.
Ovšem, podobné pravidlo platilo třeba v Praze už za první republiky - a nedodržovalo se. "Pod tlakem množství návrhů a vlivných intervencí musela (místopisná komise, pozn. red.) vedle názvu Masarykovo nábřeží z roku 1919 postupně připustit řadu dalších pojmenování podle žijících nebo nedávno zemřelých osobností ze spřátelených dohodových a malodohodových států (Legerova, Hoowerova, Fochova, Pelého, Petra Osvoboditele)," píše v knize Pražský uličník archivář Václav Ledvinka.
Po druhé světové válce se to Stalinovými, Žukovovými nebo Koněvovými ulicemi a náměstími jen hemžilo.
"Zejména uplatněním názvů podle politických činitelů znovu a také tentokrát velmi výrazně vstoupila do pražského uličního názvosloví politika a záhy i nesmlouvavá politická ideologie," píše Ledvinka.
VÝJIMKY POŘÁD JSOU
Dodneška některé radnice pojmenují ulici po žijícím člověku, vyhláška nevyhláška. Třeba ve Veselí nad Lužnicí přejmenovali nábřeží Pionýrů na nábřeží Jaroslava Foglara, když Foglar ještě žil.
V Pelhřimově vloni nazvali ulici po bratrech Lipských, zdejších rodácích. "Poté, co zemřel režisér Oldřich, napsali jsme jeho bratrovi Lubomírovi, jestli bychom podle nich mohli pojmenovat ulici. Dostalo se nám odpovědi: proč ne," uvedl Jiří Matyášek z pelhřimovské radnice.
Na vyhlášku se neohlíželi. "To už je tak trochu případ pro právníka. Co je to 'zásadně nepojmenovávají'? A kdo určí, že ona osobnost byla vynikající?," dodal Matyášek.
V Petrovicích na Příbramsku chtěli před několika lety pojmenovat náměstí po Olze Havlové, ta ale byla proti.
V Táboře se jedna krátká ulice jmenuje Liborova - místní lidé obvykle vědí, že ji město před několika lety pojmenovalo po podnikateli Liborovi Hrubém, který byl investorem výstavby zdejších rodinných domků. "V době, kdy Hrubý stavěl na svaté Anně domy, nikomu nepřipadal název divný. Názvu Liborova všichni tehdy rozuměli tak, že je to ulice pojmenovaná po něm.
Dnes bychom byli obezřetnější," sdělil člen městské rady Jiří Fišer. Kuriozní je, že radnice teď vymáhá své pohledávky vůči Hrubému v konkursním řízení.
"Aby to nebylo 'já na bráchu, brácha na mě', to je jeden z důvodů proti pojmenovávání ulic po žijících lidech," podotkl Marek Lašťovka, spoluautor knihy Pražský uličník. Podle jeho názoru ale samo o sobě není dobré dávat ulicím jména zasloužilých lidí; lepší jsou místní, zažité názvy jako Celetná nebo Na Blatech. "Nejlepší je, když si lidé místo pojmenují sami," dodal.
"U nás se ulice přejmenovávaly až příliš často. Lidé jsou na to hákliví a z toho vyplývá i snaha zamezit tomu, aby ulice dostávaly jména žijících osob," míní výkonný místopředseda Svazu měst a obcí Jaromír Jech.
"Ten princip má své historické důvody," souhlasí bývalý starosta Písku a poslanec parlamentu za ODS Tom Zajíček. Ale dodává, že třeba lyžařka Kateřina Neumannová, rodačka z Písku, by si možná svou ulici zasloužila.
"Ovšem nevím o tom, že by někdo s něčím takovým přišel." "Když chtějí obce někoho uctít, mohou mu udělit čestné občanství," říká pražský radní Jan Tomčík. "Ale pojmenovat ulici po sportovcích bych se zas tolik nebál, vždyť výkon nikdo nesmaže..." Ale pozor - i sportovec se může "znelíbit". Co když se za čas ukáže, že atlet dopoval, podváděl? Má i pak ulice nést jeho jméno?
OBEC SI MŮŽE POSTAVIT HLAVU
Problém s pojmenováváním ulic má ještě jeden, právní rozměr. Má vůbec stát právo městům určovat, jak se mohou a nemohou jmenovat jejich ulice? "Do toho, jak se jmenují ulice, by obcím neměl nikdo mluvit.
Proč vlastně?" ptá se Jaromír Jech ze Svazu měst a obcí. Vyhláška je podle něj pozůstatkem minulého režimu, kdy stát chtěl kontrolovat všechno možné.
Radnice v Čáslavi sice "sklapla kufry" a na doporučení ministerstva vnitra si "ulici Jarmily Kratochvílové" rozmyslela, řeč paragrafů je ale složitější.
"Vyhláška je z roku 1961, dnes máme ústavu z roku 1992.
Ústava zaručuje samosprávu obcí a obec má podle mě na rozhodnutí pojmenovat ulici právo," říká bývalý poslanec Josef Ježek, který dnes přednáší o veřejné správě na Západočeské univerzitě. Ústavní soud by podle jeho názoru ministerskou vyhlášku zrušil.
Spor by mohl skončit u Ústavního soudu, kdyby radnice trvala na svém (a chtěla mít dejme tomu sady Dominika Haška) a tvrdila, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno její právo na samosprávu. Ústava říká, že stát může zasahovat do činnosti obcí jen "vyžaduje-li to ochrana zákona".
Návrh nového zákona o obcích, který včera v parlamentu prošel do druhého čtení, počítá s tím, že vyhláška z roku 1961 bude zrušena. V návrhu nové vyhlášky není o žijících a nežijících osobách ani slova. Když parlament zákon schválí, města by mohla dávat ulicím jména po slavných rodácích ještě za jejich života.
 Klausova ulice v Praze-Stodůlkách se nejmenuje podle Václava Klause, nýbrž, jak říká Pražský uličník, "podle českého gynekologa a porodníka Karla Klause (1898-1969), profesora Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Světová priroita mu patří ve studiu pohlavního cyklu ženy." (To ale na žádné ceduli napsáno není.) |
