Dva kluci sedí za budkou, v níž bývala opravna obuvi, a pokuřují. Nevadí jim, když kolem chodí lidé. Neznepokojí je, ani když na ně fotograf namíří objektiv. To cigárko si musí vychutnat.
"Tohle byl důvod, proč jsem ze Lvova odešla. Nemohla jsem se dívat na tlupy bezprizorných dětí, které se toulají po ulicích. Jejich rodiče většinou pracují za hranicemi, v Itálii, Anglii, v Česku," říká ukrajinská vysokoškolačka Uljana, která se nyní pokouší začít nový život v Praze.
Vídat tvrdou dřinu Ukrajinců v Česku jsme si zvykli. Pustá sídliště v jejich někdejších domovech, s opuštěnými dětmi a smečkami toulavých psů, jsou jejich druhou tváří.
Začínáme se těch dětí bát
Na rozbláceném hřišti mezi paneláky sedí na lavičce osmdesátiletá Anna. V ruce drží bonbony, doufá, že si pro ně děti ze sídliště přijdou. A ony přijdou. Tedy Maria a Astap určitě. "Máme ji moc rádi, je to naše babuška Anna," říká osmiletá Maria.
Donská kozačka, zachumlaná v černém kožichu, jim vypráví o dobách, kdy procestovala svět. Co na tom, že děti její zasněný kolovrátek, který občas zabloudí v jiné realitě, sotva vnímají. "Chodím si k nim sednout. Sama jsem děti neměla," říká Anna. A tak tu tráví čas.
Fakt, že děti rostou na Ukrajině jako dříví v lese, se už začíná projevovat. "Začínám se jich bát. Poflakují se po večerech, seskupují se do dětských gangů. Kradou," říká sestra Uljany, designérka Oxana, která v západoukrajinském Lvově zůstala.
"Zrovna nedávno děti napadly chlapce s dívkou, která zrovna přijela z ciziny a měla u sebe nejen drahý mobil, ale i tvrdě vydělané peníze. Děti je přepadly a chlapci zlámaly obě nohy. Těm klukům bývá od osmi do patnácti let," líčí Oxana.
Ze Lvova vycestovaly hlavně ženy. A čím dál víc jejich dcerek otěhotní už na základní škole. "Nikdo těm dětem neřekne, co se má a co nemá. Babičky a dědové, kteří tu s nimi zůstali, jejich výchovu nezvládají," říkají sestry Oxana a Uljana.
Ani muže mezi lvovskými paneláky není příliš vidět. Snad jen ve stánku s potravinami, kde je místa sotva pro dva lidi. U plastikového stolku tam časně odpoledne postávají čtyři muži a kávu zapíjejí vodkou.
Pás svobody jen pro vyvolené
Přestože Ukrajinci stále alespoň dočasně hledají práci v cizině, letošní rok k nim byl krutý. "Po vstupu sousedních států do Schengenu nám víza dají jen na několik dní, jsou drahá a je s tím spousta papírování. Dřív stačilo jen na internetu vyplnit formulář," říká Oxana, která by občas ráda navštívila svou sestru v Praze. "I lidé z Afriky se dnes dostanou do Evropy snáz než Ukrajinci," stěžuje si.
Ukrajinci zpočátku protestovali, například Lvov býval ještě do meziválečného období polským městem, a tak tu lidé běžně mluví polsky a většinou mají v Polsku i příbuzné. Navštěvovat je nyní znamená bojovat s byrokracií.
Po protestech z počátku roku Polsko s Ukrajinou uzavřelo smlouvu o hraničním ruchu. Asi 1,5 milionu Ukrajinců, kteří prokážou, že mají alespoň pět let trvalé bydliště v padesátikilometrovém pásu při hranicích s Polskem, může do stejně širokého pásu na polské straně bez víz, avšak s povolením. Pokud je policie zastihne jen kilometr za tímto pomyslným pruhem země, hrozí jim deportace.
Lvov, který je největším západoukrajinským městem a kde žije víc než 700 tisíc lidí, je až za jeho hranicí. "Je to nespravedlivé. Stejně jako celé naše uzavření před Evropou. Nemyslím jen kvůli práci, ale třeba i proto, že ztrácíme kontakt s cizími jazyky," míní Oxana, která mluví ukrajinsky, polsky i rusky.
. OČIMA REPORTÉRKYMagdalena Sodomková zjišťovala, jak žijí rodiny Ukrajinců, kteří odešli za prací do Evropy. |
Přitom spousta mladých vysokoškolsky vzdělaných Ukrajinců vidí svou budoucnost právě v Unii. Jen v Česku podle nejnovějších čísel Českého statistického úřadu legálně žije přes 126 tisíc Ukrajinců, což je nejpočetnější skupina cizinců žijících v naší zemi.
"Hodně mladých lidí si kupuje byty v Budapešti, v Praze a jinde v Evropě, protože v Kyjevě je mnohem dráž," říká novinářka Kristina ze Lvova. Průměrný plat Lvovana činí v přepočtu necelých 5 tisíc korun, někdy i míň, přitom nejmenší sídlištní byt ve Lvově vyjde zhruba stejně jako nejmenší byt na sídlišti v Brně – kolem 1 400 000 korun. V Kyjevě se ceny běžně šplhají k deseti milionům korun i víc a jsou srovnatelné s cenami v Moskvě.
Navíc zatímco v Česku vám banka, když si vezmete hypotéku, bude účtovat pět až šest procent, na Ukrajině až 22 procent. Platy tu však stejným tempem rozhodně nerostou.
Pořád mi ještě stojí za to utéci odtud
Zní to jako výhodná transakce, přestěhovat se. Jenže je vykoupena odříkáním, které dobře znají i české au-pairky, které před naším vstupem do Unie pracovaly v Londýně či Americe.
"Tak například legálně v Česku můžu uklízet. Ale normální práci dostanu jen v případě, že po místu 3 měsíce nehrábne žádný Čech a ani nikdo z Evropské unie. Což není zrovna pravděpodobné. Anebo můžu pracovat načerno," říká vysokoškolačka Uljana, která zvolila druhou variantu.
"Pak je ještě možnost fingovaně se vdát, což tedy můj případ není. Ale vím, že třeba v Anglii to vyjde na čtyřicet tisíc korun. (Pozn.: to je přibližně 9 měsíčních platů běžného Ukrajince.) To vás do začátku pořádně zadluží. A pak vás ještě kontroluje policie, jestli s tím člověkem opravdu bydlíte," říká Ujlana.
S rodinou si mladá žena povídá jen přes internet. Některá témata však nechce po síti s blízkými příliš rozebírat.
"Třeba to, že žiju v neustálém stresu, že mě někdo udá. A strachuju se třeba už jen, když sousedi schválně začerní na zvonku u dveří moje jméno," vypráví Uljana výbornou češtinou.
I tak jí to ještě pořád stojí za to. Stále je to pro ni lepší než procházet denně kolem "sirotků" ze Lvova.
