O Ukrajinu se vedou pře a sváry – uvnitř i navenek. Trvá to drahně let a nejspíše jen tak neustane. Dramata posledních desetiletí, od osamostatnění země, nejsou ani zdaleka prvním dějstvím této bolestné hry. Pouze se mění garderoba či kulisy divadelního kusu. Důležité úlohy se v něm nedávno chopil zcela apolitický komik Volodymyr Zelenskyj, takže ukrajinské poměry začínají odkazovat na kdysi u nás oblíbený pořad o dějinách grotesky „Komik a jeho svět“.
Uvnitř Ukrajiny jde v boji o moc obvykle o zcela prostou věc. Která politicko-obchodní klika bude bezostyšně vysávat obrovské místní zdroje a s prominutím kašlat na zájmy ostatních krajanů.
Navenek se zase jedná o geopolitické zaměření státu. To jest, ve kterém politicko-kulturním okruhu bude mít Kyjev azimut. Oba aspekty jsou organicky provázané, což jsme naposledy viděli na extrémní korupci za prezidentství Petra Porošenka.
K produktu puče, po němž byl stupňován místní nacionalismus, otevřeně podporován kult šovinisty Stepana Bandery, docházelo k zastrašování politické konkurence a subvence dostávali všichni, kdo jevili ochotu vést zástupnou válku s Moskvou, patronem donbaských povstalců na východě země.
Nekonečný kolotoč dějin
Výsledkem další nepovedené revoluce (vzpomeňme na její oranžovou předchůdkyni), respektive posledního jednání hry o trůny, je všestranný propad Ukrajinské republiky.
Loutky v zápasu ruského „medvěda“ s americkým „orlem“, který pragmaticky napnul všechny síly, aby zamezil projektu opětovného sjednocování Eurasie. A zaměstnal tak Kreml, jenž již dávno není jelcinovským kolosem na hliněných nohách.
Bezohlednost rozhodujících aktérů, do jejichž zápasu se musela poměrně nevýhodně zapojit i EU, způsobila znechucení. Znechucení či únavu kdekoho. Na prvním místě běžných ukrajinských občanů, jimž došlo, že se jejich dějiny dosti přesvědčivě opakují. Jejich hospodářská nebo bezpečnostní situace přináší zoufalství, přetavené do rostoucího procenta občanů uvažujících o emigraci.
A přirozeně přenesené i do volební „pomsty“ Porošenkovi, jenž stejně jako kdysi na Západě oslavovaný Viktor Juščenko prohrál svůj prezidentský úřad. Příčiny jsou obdobné. Jejich masky „proevropských a prodemokratických“ reformátorů. „Čokoládový král“ byl přitom poražen takřka na hlavu: vzdor pokusům přikládat pod kotel ozbrojených incidentů s proruskými vzbouřenci anebo s ruským námořnictvem u sporného Krymu.
Nástup Sluhy národa
„Nečekané“ zklamání z další kyjevské vrchnosti prohloubilo už tak obří krizi do té míry, že se z politicko-ekonomické propasti vynořil stoprocentně apolitický showman Volodymyr Zelenskyj. Pan Nikdo. Outsider, herec komediálního seriálu Služebník národa – o prezidentovi z lidu.
Současně dost možná i bílý kůň jednoho z bezohledných oligarchů, donedávna emigranta Ihora Kolomojského. Krajně pochybného bankéře, jenž byl na kordy s aktuálně odstavovanými „elitami“. Poraženými již netoliko v prezidentských, nýbrž nyní také v parlamentních volbách.
Ty se měly nejprve uskutečnit na podzim, ovšem hlava státu (ať je to fakticky kdokoliv) by neměla šanci na hlubší změny veřejného života, pokud by se neproměnila skladba zákonodárného sboru.
Samotný posun předčasného hlasování z podzimu (října) na červenec vyvolal, jak si asi mnozí vybaví, politickou bouři. Z nedělního projevu voličské vůle pak vidíme, že stačí úspěšná marketingová značka novopečeného prezidenta, aby ostatní konkurenty převálcovala partaj nesená stejnou vlnou. Stejným „brandem“.
Ano, jmenuje se Sluha národa. Hra kolem populárního herce, jenž si před volbami ostentativně telefonoval s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, vyšla na jedničku. Mimochodem: zvláště pro ukrajinské prostředí je charakteristické, že před každým hlasováním do Verchovné rady, tedy parlamentu, vznikají čistě byznysové stranické projekty.
Překreslování scény
Zdá se, že v nabídce více než dvaceti volebních titulů je drtivé vítězství Zelenského strany porážkou dosavadních proválečných, leckdy extremistických struktur. Včetně protagonistů oněch kdysi nepravidelných, ale o to radikálnějších pravicových batalionů.
Všeobecné volání po změně dokazuje také relativní úspěch proruské opoziční platformy Za život. Její představitelé v rámci kampaně rokovali s ruským premiérem Dmitrijem Medveděvem. S čímž se významně doplňuje, že Porošenkova Evropská solidarita o málo překonala povinné pětiprocentní kvórum a nevalně dopadla i kdysi glorifikovaná Julija Tymošenková.
Poměrně komplikovaný (a několikrát měněný) ukrajinský volební systém tedy přináší další radikální změnu. Včetně volání po kandidátech bez tradiční politické minulosti. K nim náleží rovněž oblíbený rockový zpěvák Svjatoslav Vakarčuk, účastník Euromajdanu, s jeho partají Hlas.
Je docela evidentní, že po tomto klání, důležitějším, než byl zápas o prezidentský palác, nastane překreslování mocenské scény. Na úrodném politickém poli Ukrajiny je však možné ledacos, a prognostika proto vrže. Je navíc otázkou, jak by na případné smiřování s Ruskou federací mohl reagovat Západ. Stejně jako Rusko investoval již do ukrajinské geopolitiky víc než dost.
Podle průzkumů Zelenskyj ovládl i parlamentní volby, Sluha národa vede:
