Ptát se v minulých dnech někoho na Ukrajině na vstup země do Severoatlantické aliance bylo téměř neslušnou otázkou. V tuto chvíli, dokonce ještě předtím, než se ukázalo, že prezidentské volby vyhrál Viktor Janukovyč a jeho především na ruskojazyčném východu stavící Strana regionů, otázka stojí zcela jinak.
Ukrajina pět let po oranžové revoluci hledá svoje místo mezi evropským Západem a ruským Východem a hovořit o otázce členství v NATO, nebo ji jen zkoumat prostě není namístě.
Za prezidentství Viktora Janukovyče, který téměř s určitostí pověří někoho ze svých lidí zformováním nové vlády a pošle svoji soupeřku Julii Tymošenkovou do opozice, se Ukrajina vrátí svým způsobem o pět let zpátky. A tady je namístě připomenout, že i za tehdejšího prezidenta Leonida Kučmy si Ukrajina, dokonce do svých ústavních zákonů, dala směřování k členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci.
Ukrajinci se za Kučmy dokonce mnohem více než někteří členové NATO podíleli na spojeneckých či proamerických misích, od Balkánu až po Irák (kam naopak někteří členové Aliance své vojáky demonstrativně neposlali).
V otázce ukrajinského členství v Alianci se v minulých pěti letech pokusil v tuto chvíli už odcházející prezident Viktor Juščenko přeskočit nejen dobu, ale i jednu zásadní etapu. A to je přesvědčení minimálně podstatné části elit, když už ne většiny obyvatelstva, že vstup do NATO bude pro Ukrajince přínosem.
To se nezdařilo a kdykoli jsem nejen nyní o předvolebním víkendu, ale i v minulých letech tuto otázku položil, setkal jsem s většími či menšími rozpaky. Na východě země, v "ruských" statisícových městech jako Lugansk, pak dokonce s výrazným odporem. Odporem, který vyplývá nejen z nadále udržované sovětské mentality, ale také z přesvědčení, že Rusko a Ukrajina jsou tak blízké státy, že si nemohou nikdy činit zle.
Průzkumy veřejného mínění (na rozdíl od Gruzie) jsou na Ukrajině jednoznačné. Až 85 procent obyvatel je proti vstupu do Aliance. A také pouhých jen 5 % hlasů v prvním kole prezidentských voleb pro Juščenka, který jediný z ukrajinských prezidentských kandidátů horoval pro vstup do NATO, mluví celkem za vše.
Důstojnický sbor, peníze a zbrojovky
Neznamená to samozřejmě, že by Ukrajina byla navždy ztracena. Výhody členství a také zájem samotné Aliance o Ukrajinu však musí převážit výhody úzkých kontaktů s Ruskem a výhody bezproblémových vztahů s Moskvou.
Postupné zapojování Ukrajiny, ukrajinské armády a jejího důstojnického sboru, důležitého a zatím opomíjeného ukrajinského zbrojního a leteckého průmyslu do práce na aliančních zakázkách, dlouhodobá a intenzivní kampaň mezi ukrajinskými občany a především mezi ukrajinskými politickými elitami, to je nesnadná, dlouhá, ale k cíli vedoucí cesta.
Jeden dobrý příklad tu je, miliardová zakázka pro ukrajinské zbrojovky na zbraně pro iráckou armádu. Druhým může být pronájem současné základny ruského Černomořského loďstva v ukrajinském Sevastopolu na Krymu.
Nový "proruský" prezident Viktor Janukovyč bude sice v pokušení prodloužit Rusku smlouvu, která za několik let vyprší. Ale téměř bych se vsadil, že kdyby NATO nabídlo Ukrajině výrazně vyšší sumu za pronájem než Rusové, slyšel by na to i Janukovyč.
Podobné je to s ukrajinským důstojnickým sborem. Možnost studovat ve Spojených státech nebo Německu či Česku je určitě mnohem lákavější než vojenská akademie v Moskvě. Jen musí být pro mladé ukrajinské adepty stejně dostupná.
Padesátimilionová země se špičkovým postsovětským zbrojním průmyslem, tvořící zlom mezi Evropou a Ruskem, za takové úsilí Alianci stojí. A prezident Janukovyč má pro Alianci v této chvíli jednu velkou výhodu. Do NATO, které není na rozšíření o Ukrajinu či Gruzii v současnosti mentálně připraveno, nebude rozhodně spěchat.
