Vytvořit pro umělce-seniory prostředí, ve kterém by v klidu a pohodě, mezi svými kolegy a přáteli prožívali podzim svého života, je nápad hodný ministra, který vzešel z uměleckých kruhů.
Potíž je v tom, že pan ministr trochu zanedbal fakta.
Nemilá překvapení
V čem je problém? V ničem jiném než v sociální spravedlnosti. V době před rokem 1989 měli umělci výhodnější zdanění než ostatní občané, takzvanou tříprocentní daň.
Pokud umělci byli zdaňováni výhradně touto daní, byli na tzv. "volné noze", tedy nikoliv v pracovním poměru, měli a mohli od příjmů odečíst vysoké režijní náklady, tudíž zdaňovali nízké příjmy, a proto se jim u odpracovaných let započítávala nízká částka na důchod.
Nyní se všichni tito umělci dostali do důchodového věku a jsou nemile překvapeni, že pobírají minimální důchody. Tento systém fungoval až do 30. 4. 1990.
I dnes však platí, že jsme si všichni rovni, jen někteří, například umělci, jsou si rovnější. Každý zaměstnanec či živnostník je ze zákona povinen hradit kromě daní také zdravotní a sociální pojištění. Takto se do státního rozpočtu dostávají prostředky, z nichž jsou financovány mj. důchody. Nejde o malé částky, to ví každý.
Existují však skupiny, kterým zákon umožňuje vyhnout se této povinnosti. Touto zvýhodněnou skupinou jsou právě umělci - herci, zpěváci, tanečníci, výtvarníci, režiséři a další, paradoxně však i komparz u filmu.
Živnostníci musí platit pojistné, zatímco umělci, pokud na okresní správě sociálního zabezpečení dobrovolně prohlásí, že svou uměleckou činnost provozují nesoustavně (od 1. 1. 1993 až dosud), nemusí hradit příspěvek na sociální zabezpečení a tato doba se jim nehodnotí pro účely důchodového pojištění. Pro tento účel mají dokonce umělci vyčleněnu jednu speciální referentku, která se stará výhradně o ně.
Rozhodli se sami
Toto rozhodnutí je naprosto dobrovolné. Pokud umělci dobrovolně prohlásí, že vykonávají svou uměleckou činnost soustavně, dobrovolně tak toto pojistné ze svých příjmů hradí a mají "odpracované", lépe řečeno zaplacené roky na důchod. Mají-li odpracováno, a tudíž zaplaceno málo let, mají nízké důchody, mnohdy na hranici životního minima.
Dobrovolné rozhodnutí umělců neplatit si pojistné ze svých honorářů znamená, že ročně tak pro sebe vyšetří nezanedbatelnou částku. Jak nás bulvární tisk o našich celebritách každodenně informuje, s ušetřenou částkou nakládají často tak, aby dali najevo, na co vše mají a co si mohou dovolit.
Umělci jsou bezesporu lidé citlivější než my ostatní, ale určitě nejsou hloupější. Takže prostředky, které ze zákona nemusí odvádět do státního rozpočtu, mohou vynaložit v době své největší slávy, a tedy i nejvyšších výdělků např. na založení nadace, která se postará o zestárlé umělce bez prostředků, nebo mohou tyto "volné prostředky" ukládat do fondů, které jim zajistí pravidelný příjem i v době, kdy již nebudou moci tak aktivně pracovat.
Tato vláda volá po rovných podmínkách. Nedávno zamítla návrh stínového ministra školství za ODS Waltera Bartoše na zvýhodněné zdaňování studentů pracujících v příležitostném režimu s odůvodněním, že by to neodůvodněně zvýhodňovalo jednu skupinu zaměstnanců (studentů) oproti ostatním.
Přitom je stále v platnosti nařízení vlády, které naprosto stejným způsobem zvýhodňuje příležitostné komparzové a pomocné manuální práce pro film.
