Vezměme si například šum na sociálních médiích v prvních minutách po útoku. Bulvární New York Post začal chrlit proud senzačních reportáží, podle nichž zahynulo dvanáct lidí a v bostonské nemocnici byl „pod ostrahou“ saúdský státní příslušník. Ostřílení reportéři a komentátoři okamžitě reagovali otázkami na zdroje Postu a poukázali na fakt, že tyto informace nejsou potvrzené z nezávislých zdrojů. Kerri Millerová z Minnesotského veřejnoprávního rozhlasu napsala na Tweetu, že v roce 1995 informovala o pumovém útoku v Oklahoma City, který byl nejprve označován jako výbuch plynu, poté jako útok zahraničních teroristů a teprve pak jako dílo domácích extremistů.
Zametání před vlastním prahem
Tato obezřetnost a zdrženlivost pramenila přímo z kolektivního vědomí přítomnosti mnoha amerických muslimů, kteří po útocích z roku 2001 trpěli nevědomostí a hněvem Američanů. Stejně tak bilo do očí, jak vysoký počet expertů naznačoval, že pumový útok v Bostonu je „domácího původu“ a spíše než spiknutí z roku 2001 se podobá útoku v Oklahoma City nebo prosincové hromadné střelbě na prvňáčky v Newtownu ve státě Connecticut. Amerika roku 2013 je - na rozdíl od Ameriky roku 2001 - ochotna uznat vlastní patologické jevy a teprve pak se poohlížet po nepřátelích v zahraničí.
Stovky studentů Northeastern University slaví zadržení Džochara Carnajeva.
A dokonce i uprostřed šoku a zármutku, které přiživovaly záběry z pumového útoku i pohledy na řadu obětí s rozdrcenými a utrženými údy, našli Američané dostatečný smysl pro realitu, aby si uvědomili, že v Iráku a Sýrii jsou bomby stále součástí každodenního života. Dnešní Amerika chápe, že není jedinou zemí na světě a že na tom zdaleka není nejhůř ze všech.
Konkrétní smutní lidé
Mnoho komentátorů si všimlo odolnosti Američanů a zejména Bostoňanů. Podobně jako Londýňané po útocích na systém jejich veřejné dopravy v červenci 2005, i obyvatelé Bostonu byli odhodlaní dokázat, že život jde dál. Americké vlajky visely na půl žerdi, prezident Barack Obama předstoupil před národ s projevem, země truchlila spolu s rodinami obětí a s mladými sportovci, kteří už nikdy nebudou běhat. Uprostřed rozsáhlého policejního pátrání a faktického zákazu vycházení v celém městě už však organizátoři pracovali na zajištění, aby příští ročník maratonu napravil tragédii toho letošního.
Stejně tak když vyšlo najevo, že Tamerlan a Džochar Carnajevovi, muži podezřelí z pumového útoku, jsou Čečenci, kteří emigrovali z ruské autonomní republiky Dagestán, byla reakce – přinejmenším mezi pravidelnými účastníky veřejné debaty – mnohem odstíněnější než před deseti lety. Tehdy otiskl týdeník Newsweek jako své hlavní téma článek Fareeda Zakarii s názvem „Politika hněvu: Proč nás nenávidějí?“ Článek rozmáchlými tahy vykresloval portrét muslimské mládeže na Blízkém východě, která má vztek na brutální a utlačovatelské diktatury financované a podporované americkou vládou. Zakaria měl v mnoha ohledech pravdu, ale musel na několika krátkých stránkách nastínit svým čtenářům šest desetiletí historického vývoje.
Slavný politolog a komentátor Fareed Zakaria.
Naproti tomu David Remnick, redaktor časopisu The New Yorker, přispěl do veřejné diskuse materiálem o bratrech Carnajevových, který začínal Stalinovým vyhnáním čečenského lidu „z jejich domoviny na severním Kavkaze do střední Asie a na sibiřské pustiny“. Remnickův úvod však neměl sloužit jako předznamenání souhrnného svědectví o brutálních a násilných dějinách čečenského lidu, nýbrž jako rámec pro podrobné vylíčení konkrétní minulosti rodiny Carnajevových.
Remnickův článek obsahoval také sérii tweetů mladšího z obou bratrů, teprve devatenáctiletého Džochara, která začíná zprávou z 12. března 2012 („už jsem deset let v Americe – chci pryč“). Podle Remnickových slov tyto tweety ukazují „myšlenky mladého muže: jeho vtipy, jeho zášť, jeho předsudky, jeho víru, jeho tužby“. I uprostřed hněvu a zármutku Američanů kvůli nesmyslnosti toho, co bratři Carnajevovi udělali, dokážeme oba pachatele vidět nikoliv jako anonymní ztělesnění islámské zloby, nýbrž jako individuality, jako lidi – ba dokonce jako smutné lidi.
Džochar Carnajev, podezřelý ze spáchání pumového útoku při maratonu v Bostonu
Džochar Carnajev, podezřelý ze spáchání pumového útoku při maratonu v Bostonu
První krok byl učiněn
Schopnost rozlišovat vlastnosti jednotlivců od masy, dospívat k jemně odstíněným soudům a zvládat počáteční impulzy hněvu a pomstychtivosti, to jsou poznávací znaky zralosti jedinců i celých společností. Amerika však vyzrála i jiným způsobem, když se naučila dávat přednost průhlednosti před tajnůstkářstvím a spoléhat na sílu vlastních občanů.
Po 11. září 2001 bezpečnostní expert Stephen E. Flynn vyzval vládu, aby „zapojila americký lid do procesu zvládání hrozeb národu“. O deset let později FBI bez váhání vyzvala všechny, kdo se bostonského maratonu zúčastnili, aby jí poslali fotografie a videozáběry oblasti kolem cílové čáry – cokoliv, co by mohlo vyšetřovatelům pomoci identifikovat atentátníky. Výsledný příval informací umožnil úřadům identifikovat oba podezřelé mnohem dříve, než by bývalo možné, kdyby se opíraly pouze o tradiční policejní metody.
Bratři Carnajevovi se svými sestrami na archivním snímku
Snímek z rodiného alba Carnajevových. Tamerlan je uprostřed dole na klíně své matky Zubejdy, vlevo sedí jeho otec Anzor. Vpravo strýc Tamerlana Muhamad Sulejmanov.
USA roku 2013 jsou přemýšlivější než před deseti lety a současně i vědomě propojenější se světem. Výsledkem je společnost, u níž existuje mnohem nižší pravděpodobnost, že bude interpretovat události, a dokonce i útoky zjednodušeným a často kontraproduktivním pohledem „my proti nim“.
Rakovina násilí se až příliš často nachází uvnitř USA a zčásti ji přiživují tatáž nerovnost, pocit odcizení, absence příležitostí a horoucí hledání absolutní pravdy, jaké registrujeme v zahraničí. Brutální útisk Čečenska, násilný islámský extremismus, americký kult násilí, zmařené sny přistěhovalců a řada dalších faktorů, které teprve čekají na odhalení, dohromady vytvářejí složité předivo rizik, které se těžko rozplétá a ještě hůře minimalizuje. Schopnost zřetelně ho vidět je však důležitý první krok.
Anne-Marie Slaughterová
Anne-Marie Slaughterová, bývalá ředitelka politického plánování na americkém ministerstvu zahraničí (2009-2011), je profesorkou politiky a mezinárodních záležitostí na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
