"Někdy je mezi škádlením a šikanováním jen tenká hrana," říká Zdeněk Josefus, vedoucí projektu Minimalizace šikany, v rámci kterého se učitelé už půl roku učí šikanu mezi dětmi rozpoznat. Odborníci včera hodnotili, jak se jim to daří.
Často se na všechno přijde pozdě
"Měli jsme v deváté třídě chlapce, u kterého jeho spolužáci hodnotili všechno. Bylo jim k smíchu, že nosí v zimě po tělocviku ven čepici, že se mu něco nepovedlo, a vše doprovázeli ironickými poznámkami," popisuje ředitelka základní školy v Praze 6 Marie Pojerová.
Ačkoliv se děti takto chovaly k sobě navzájem, jemu poznámky vadily nejvíce a těžce je nesl. "Nakonec se u něj projevila žaludeční neuróza a další zdravotní problémy," dodala ředitelka.
Sami učitelé přiznávají, že mají velké problémy určit, kdy chování dětí ve třídě už nelze považovat za legrácky, ale je to šikanování.
"Často se stalo, že i ten, na koho se zaměřila pozornost ostatních dětí, to bral jako legraci. Pak už je jen na nás určit, zda je to zábava, nebo nikoliv," míní ředitel základní školy ve Velkých Němčicích Miroslav Strouhal.
I jeho škola se proto zapojila do projektu. V něm je v současné době už devět škol z celého Česka. Postupem času by jich mělo být až osmnáct.
"Projekt má za cíl najít použitelný lék na boj proti šikaně. Jsme přesvědčeni, že ji lze efektivně snižovat a omezovat," řekl Milan Kotík z občanského sdružení Aisis, které se na realizaci projektu podílí.
Během uplynulého roku už byli proškoleni učitelé z vybraných škol. K dispozici tak mají metodický materiál a speciální program, což by jim mělo při řešení případů šikany pomoci.
Zasmát se musí obě strany
Základní rozdíl mezi škádlením a šikanou je podle odborníků v tom, že škádlení by měla být zábava pro obě strany. "Při zábavě někdo někoho zraní, pocítí lítost a omluví se mu. U šikany je to obráceně. Agresor chce druhému ublížit. Má z toho radost, neomluví se a své chování opakuje," vysvětluje odborný garant projektu Michal Kolář.
Že někdy na vlastní kůži zažili šikanu, si v nedávném průzkumu postěžovalo čtyřicet procent žáků základních škol. Téměř pětačtyřicet procent dětí zase uvedlo, že se stalo svědkem týrání spolužáka.
"Mezi nejčastější formy šikanování patří posmívání, pomluvy a nadávky," upřesnil Zdeněk Josefus. Fyzickou šikanou, tedy hlavně fackováním a kopáním, trpí nejméně každý desátý šikanovaný. Přes dvacet procent dětí říká, že týrání od spolužáků zažívá denně.
"Neexistuje škola, kde by nebyla šikana. Pokud někde tvrdí, že takovéto problémy u nich nejsou, je to naopak a škola to jen nechce přiznat," tvrdí Josefus.
Podle něj je naopak správné přiznat ji a začít tento problém okamžitě řešit. "Problém je i v tom, že rodiče chtějí případy šikany řešit anonymně. Tím ale všem spíš přidělají práci," dodal.
Se šikanou se nesetkávají jen učitelé na základních školách. Často tento problém řeší už i v mateřské škole. Není ani pravidlem, že agresorem musí být bezpodmínečně žák se špatným prospěchem a chováním.
