Leč skutek pořád utíká. Heslo "Uč, nervy tuž" (případně "ústa drž") už patří k folkloru kabinetů.
Kantorům nikdy nebývalo hej. Kdysi dávno učili za chleba a postel, v létě dřeli na poli. Bývali i varhaníky, farářskými pomocníky, přivydělávali si jako muzikanti. Výraz "učitelskej" míval přišitý přívlastek "chudej".
Přežil staletí. I dnes si nejeden český kantor po odpolednách přivydělává. I nyní kvalifikovaná učitelka jazyků při odchodu z ústavu špitne "promiňte, dostala jsem nabídku, která se nedá odmítnout", a každému je jasné, že nabídka k sňatku se žárlivým milionářem to není.
Zatímco se postavení učitelů ve společnosti nijak radikálně nezměnilo, sama společnost se změnila hodně. Na kraji třetího tisíciletí si zálibně říká "společnost vzdělání". Vědění a um lidí vydělávají čím dál víc peněz, pokrok nesou na zádech informace, výzkum, věda a vzdělání. Politici o tom píší moudré vládní programy.
Přesto: na školství dáváme skoro nejnižší procento HDP mezi vyspělými státy, vědě utahujeme opasek až k zástavě dechu, pedagog vydělá co strojník a před vysokými školami stojí fronty.
I žák ZŠ vypočítá, že na konci téhle rovnice může být jen zaostávání země. Vypočítá rovnici správně i vláda při prázdninovém reparátu? Dokáže ostatním říci: Sorry, školy jsou prioritou? Pokud ano, nechť postoupí do dalšího ročníku vládnutí.
Pokud ne, ať radši propadne. Jinak by se mohlo stát, že rodiče a učitelé začnou nepoučitelným pětkařům říkat "Skončíš jako ministr!"
