"Sami jsme byli langsam, velkou vodu tady známe," líčí osudových čtyřiadvacet hodin Miroslav Šafanda, majitel největšího baráku, v němž už desetiletí žije několik rodin a několik generací.
"Varovali nás, houkala siréna, ale když už jsme měli v pět hodin ráno metr vody v baráku, zavolali jsme starostovi. Během půl hodiny pro nás přiletěl vrtulník."
Co jde otevřít je dokořán, nábytek na ještě rozbahněné zahradě. Ještěže svítí sluníčko a všechno schne rychleji. "My jsme tu jen na brigádě," ptejte se támhle. U Šafandů, stejně jako kousek dál u Čermáků pomáhají šťastnější sousedé. Pes vyčerpaně rozpláclý na dlaždicích už klidně odpočívá.
"Den přežil sám v prvním patře, chudák. Byl dost v šoku, ale už je to lepší," říká paní Šafandová. Ale co prase, slepice, kočky, kůň? Představa, že by letěli vrtulníkem je dost absurdní.
"Koně jsme naštěstí včas odvedli, slepice vodu přečkaly na bidýlku, kočky utekly, ale už se zase vrátily. Přežilo i prase," raduje se starousedlík. "Asi šlapalo vodu," dodává, protože přes zahradu teklo půldruhého metru vody.
Tak, jak to na malých vsích chodí, nevyužili ani Dolnochrástečtí obecní evakuační prostor. "Jakmile nás na poli vysadili z vrtulníku, jeli jsme k příbuzným v Horním Chrástu. Tam jsme přečkali to nejhorší. Další den jsme se už vrátili domů," vzpomíná pan Šafanda a těší se až zase otevře stejně postižená hospoda naproti přes cestu.
"Otevřeme v úterý," dušuje se o pár minut později Miroslav Kozák, provozovatel Hostince U žáby. Narozdíl od Čermáků, kteří se rozhodli přežít kritickou situaci v první patře svého domu, zvolil i on evakuaci vrtulníkem. Letěl ostatně poprvé v životě.
