Ať chcete nebo ne, Tomio Okamura (na základě soudního rozhodnutí jej směle můžeme nazývat i Pitomio, protože má občas pitomé nápady), je fenomén. Fenomén, o kterém se jednou budeme učit (možná by se s tím mohlo začít už dnes), jako o příkladu toho, jak mohou líná média stvořit hvězdu. Znáte to. Objeví se mluvící hlava, která říká jednoduché a srozumitelné věci tak, že se dají použít do titulku nebo prostě ovládá umění zkratky, nechá se vyfotit v jakékoliv poloze a pozici a nebojí se mluvit o čemkoliv (od sexu po politickou situaci v Zimbabwe) a hned si ji přivlastní všichni novináři a začnou se jí ptát na cokoliv bez ohledu na to, jestli tomu rozumí nebo ne.
Takoví už totiž jsme my novináři. Jsme líní hledat skutečné odborníky a proto si vystačíme s prvním hejhulou, který vypadá dobře na fotce a umí formulovat třeba banální odpovědi a zvedne vám vždycky telefon. To je i případ Tomia Okamury. Stačí se letmo podívat do mediálních archívů.
Takže zatímco v roce 2000 v médiích komentoval japonskou módu a turisty (od Mf DNES přes Hospodářské noviny či Večerník Praha) v roce 2001 už v Blesku vyprávěl o tom, že na obchodní schůzky chodí zásadně v naleštěných botách. Má rád knedlíky, ale potrpí si také na pestrou stravu servírovanou v malých miskách. A také se svěřil se svým traumatem, jak v Japonsku nedokázal prorazit a tak se vrátil do Česka. Následně už se objevuje ve médiích prakticky kdykoliv se něco šustne o turistice nebo Japonsku. V roce 2004 už vystupuje v diskusi na českém vysílání BBC v debatě o sporu o Kurilské ostrovy. Tedy z titulu toho, že nějakou dobu žil v Japonsku, kde prodával před kinem colu a popcorn, mluví o složitém historickém a politickém problému mezi Ruskem a Japonskem. Následně už pak komentuje prakticky všechno, co se v Japonsku šustne od sebevražd po japonskou obrannou strategii. (Mezitím si různě hraje na samuraje, což je vůbec báječné, protože samuraj by v životě neprodával colu a popcorn. Je to asi stejné, jako by si autor tohoto článku hrál někde v Africe na husitu. Ale budiž.) V roce 2006 už v Banánových rybičkách Haliny Pawlowské dává zpěvačce Jitce Zelenkové rady, jak se vypořádat s depresemi: Na čelo si nasaďte bílou čelenku, na kterou předem napište, co vše vás trápí. Pokaždé, když se uvidíte v zrcadle, vzpomenete si na chmuru a budete se ji snažit zbavit a v roce 2007 ve Fokusu ČT24 jej vyhledá Bohumil Vostal, který jej představuje jako člověka "který dokázal překonat všechny překážky, od základů změnil svůj život a z otloukánka se stal ikonou úspěchu."
A tak bychom mohli jet dál. V roce 2010 nás třeba TN.cz informuje: Orální sex není nevěra, říká Tomio Okamura. Předtím se z časopisu Tina můžeme dozvědět, že mu imponují nezávislé ženy nebo nám na Nově v roce 2008 vysvětlil, jak to mají Japonci s použitými kalhotkami nebo v Blesku v roce 2009 trousí moudra jako, že Češi byli vždycky otevřený národ a u Češek to platí dvojnásobně! Ty nemají vůbec v ničem předsudky, chodí bez, opalují se bez. Češky prostě patří na špičku žebříčku v nenošení spodního prádla.
Zajímavé je, že mediální slávu Tomia Okamury už v dubnu roku 2010, kdy Okamura poprvé divnou blamáží mluví o své možné politické kariéře coby ochránce lidských práv, velmi trefně v časopise Týden zhodnotí Martin Fendrych v glose s titulkem OKAMURASHOW: Tomio Okamura, viceprezident asociace cestovních kanceláří a majitel podílu v cestovce pro plyšáky, tvrdí, že od kohosi obdržel nabídku, aby ve vládě nahradil Michaela Kocába. Okamuru známe, je cosi jako televizní logo, skoro denně tohoto muže původem z Tokia můžete zřít na obrazovce. Jako by žil, jen je-li v TV. Smutné je, že se tam objevuje díky krachům a malérům cestovek. Mluví vždy s nesmírným nasazením, až člověk od bedny couvne.
Spojení cestovních kanceláří a problémů českých menšin by mohlo mít dosti chmurné konotace (neonacisté zhusta navrhují vystěhovat například Romy ze země). To však Okamura jistě nezamýšlí, on jen opět pronikl do zpráv. Ani zelení, ani vláda totiž o nabídce, jež by z ministerstva pro lidská práva a menšiny učinila cosi jako Okamurashow, nevědí vůbec nic.
Nyní tu máme tedy Okamurashow ve velkém. Tomio nejen, že uspěl v politice, ale rozhodl se, že nám zkrotí veřejnoprávní média, která jej pomohla stvořit. Protože Tomio by bez médií nebyl nic, respektive by se nestal politickou hvězdou. Během pondělního rozhovoru pro Český rozhlas se rozohnil, že zestátní ČRo a ČT. Je to takový bič, se kterými se vždycky vytasí někteří politici, když je v České televizi nebo Českém rozhlase naštvou. Vlastně je to taková hra "Buďte na mě hodný nebo vám ukradnu hračku." Ve skutečnosti snad nikdo není tak šílený, aby tu hračku skutečně ukradl, protože by tím tu hračku zničil. Státní televize totiž vede vždycky k tomu, že si ji politici u moci osedlají, aby jela tam, kam oni chtějí. Je jim to ale zpravidla k ničemu, protože tu hračku pak diváci přestanou brát vážně. A navíc se na ni přestanou dívat, jako se to stalo třeba v Polsku. Ale zase upřímně: Dobře nám novinářům tak. Jen ať se vztekáme a rozčilujeme. Okamura je naše dílo. Možná si příště rozmyslíme, z koho tupě vytvoříme hvězdu.
Nových hvězd je teď po volbách každopádně spousta. Nejvíce se jich rekrutovalo z nových poslanců, které dostal do Sněmovny právě Tomio Okamura.
Přiznejme si, že je to ryzí nádhera. Třeba tohohle chlapa bych rád viděl jako ministra kultury. Ty nejlepší vtipy na jeho angažmá, najdete na Facebooku v události Vánoční beseda o kultuře s Miloslavem Roznerem. Zde jen drobná ukázka.
Cesta k tomu, aby se pan Rozner stal ministrem je dlouhá. Nejdřív by musel Tomio Okamura zabrousit do nějaké koalice.
Na volby se vůbec vyrojila spousta dobrých vtipů a videí. Zde alespoň jedno pro ukázku.
Tak hezký zbytek neděle.
